Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moje první povídka (Roman Janas)

Chtěl jsem žít

Nebyl čas přemýšlet. Chtěl jsem žít, a proto jsem dlouhými, téměř klokaními skoky uháněl dolů k řece do bezpečí. Hlavu mi skrápěl pot a na rukou a nohou se mi objevily krvavé škrábance od malin a ostružin, kterými jsem si krátil cestu. Sykal jsem bolestí, když jsem v jednu chvíli zakopnul o mohutný kořen dubu. Kolenem jsem narazil na kámen, který si jen tak vyčníval ze země. Za mnou byly slyšet tolik známé hlasy, dříve přátelské. Nyní však vražedné a nahánějící hrůzu a děs. Začal jsem se rychle přibližovat k záchodové budce, kterou tu kdosi z blízkých zahrádkářů používá. Podle toho taky náležitě vypadala. Teď to byla moje poslední naděje.
Krajinou se znovu draly ven zlověstné hlasy, ba co víc, ozval se zvuk několika píšťalek. Ty byly snad ještě horší. Ty předznamenávaly, že moji pronásledovatelé zachytili stopu. Byl jsem už slabý a nevěděl kudy kam. Ukryl jsem se do záchodové budky, do jediného místa, kam se dalo schovat. Jenomže o čem vím já, o tom vědí určitě i oni. Větracím okýnkem jsem sledoval jejich počínání. Skupinku vedl, s klackem v ruce, můj bývalý spolužák Hanz. Další tři kluci a dvě dívky pročesávali okolí. Ti byli z vedlejší třídy. Nám všem nebylo více než dvanáct let. Hrůzou se mi potily ruce a z čela mi teklo jako z vodopádu. Vtom jsem spatřil, že kráčí mým směrem. Odbíjely poslední minuty mého života.
"Podíváme se tady," zaslechl jsem zvenčí.
"Určitě tam bude," řekla jedna z dívek.
"Ostatní hlídejte, kdyby náhodou chtěl uprchnout," jistil se můj bývalý kamarád.
Nepochopil jsem, proč dokázal být tak zlý? Jak mohl všechno zapomenout. Jaká síla dokáže člověka tak rychle změnit. Co je to za nenávist, která se šíří čím dál víc, až k odevzdání a usmrcení jednoho mladého života.
Dveře se naráz prudce otevřely. V první chvíli prostoupilo okolím podivné a nekonečné ticho. Náhle ho vystřídal úžas a zklamání.
"Tady není," řekl Hanz a zklamaně se podíval na ostatní.
"Tomu nevěřím," ozval se kdosi s povzdálí a nahlédl dovnitř.
"Kde ta židovská svině jenom je?" lámal si hlavu Hanz a s nechutí přibouchl dveře záchodu.
Úlevou mi spadl kámen ze srdce. Seděl jsem v té zatuchlé smrdící budce přímo uprostřed hnijících zbytků výkalů. Nemohl jsem se skoro ani pohnout, věděl jsem, že oni jsou stále nahoře, blízko na to, aby šlo něco uslyšet. Hlavou se mi honilo tisíce různých myšlenek, tisíce různých nápadů jak z toho ven. Jenže všechny jsem musel zavrhnout již v samém začátku. Jak já jediný mohl změnit svět, když těch zvířat přibývá každým dnem stovky. Pasovaly se do role nadlidí.Proti tomu jsme my, odpad společnosti, nemohli nic namítat. Kdo jim dal právo léčit nás, převychovávat, když jsme moc dobře věděli, že míříme do záhuby. Nohy se mi již podlamovaly tíhou i únavou zároveň. Už jsem neměl dál sílu stát. Sednul jsem si. Stal jsem se součástí hnijících výkalů. Stal jsem se výkalem. Výkalem společnosti, jenž neměla pro nás pochopení. Nebyl jsem nic, jen nula, která se podle nich už nulou narodila. Nula, která jednou zahyne rukou nadlidí. Šramot venku nahoře pomalu ustával. Možná byl nejvyšší čas vyškrábat se nahoru a zkontrolovat okolí. Dalo mi to velkou práci a sebralo zbytek sil než jsem se vyškrábal skrz záchodové prkýnko ven. Byl jsem špinavý a smradlavý. Potupen a naštvaný zároveň. Proč jsem tady zůstal jenom sám? Proč jsi mě táto jenom vyhodil z toho konvoje, o kterém jsi říkal, že nás veze na smrt? Kam se jen poděla moje maminka, když jsem se ráno probudil? Proč jsi mě jen na poslední chvíli zachránil, když sami jste ani nevím kde???
Dále jsem pozoroval přes okýnko dění v okolí. Všiml jsem si, že se k nim kdosi přidal. Mohl to být kluk starý asi tak kolem dvaceti let. Od vidění jsem ho jistojistě znal, ale na jméno jsem si nemohl vzpomenout. Snad jen, že jsem ho vzdával ve škole, pomáhat školníkovi. Teď měl na sobě zelený mundůr a na rukávech podivné znaky, kterých poslední dobou ve městě hodně přibývalo. Slabě jsem zaslechl i rozhovor, který mezi sebou s Hanzem vedli.
"Proč jste pískali?" ptal se ten kluk.
"Honili jsme jednoho židáka. Už jsme mu byli na stopě, jenže se mu podařilo nějak uprchnout. Ztratili jsme stopu," odpověděl Hanz.
"To si říkáte pravá německá mládež, když nedokážete chytit obyčejného psa?" zeptal se zlostně.
Ostatní neměli slov na to, aby odpověděli a odporovali. Co se to však náhle dělo, pomalými kroky kráčel ke mně. Rychle jsem zpátky sklouznul dolů.Zpátky jsem byl ponořen do výkalů. Opřel jsem se rukama o stěny, abych aspoň trošku udržel rovnováhu. Věděl jsem, že se co nevidět otevřou dveře. Ty se otevřely a on vstoupil dovnitř.
"Fuj, to je smrad," zaklel.Rozepnul si gatě a začal močit. Pár kapek jsem schytal na záda. Potichu jsem vzlykal. Přál jsem si, aby to všechno bylo už za mnou. Když skončil a vyšel ven, zaslechl jsem jen pár slov Hanze.
"Tam, ale bylo čisto. Nikde nebylo našlapáno."
Byl jsem prozrazen. Příliš brzy jsem vyšel ven a prozradil se svými špinavými stopami. Dveře se prudce rozletěly a dovnitř vešel Hanz s tím novým klukem.S odporem nahlédli dovnitř záchodu a naše pohledy se spojily.Začali se hlasitě smát.
"Pojďte se podívat na to prase," zavolal Hanz na ostatní. Častovali mě spousty peprnými nadávkami. Začali po mně plivat. To vše nebylo však nic proti tomu, co se dělo potom. Byl jsem na pokraji sil, šílenství a děsu. Domluvili se a najednou se všem chtělo močit.Až vykonali svou ostudnou potřebu nařídili mi, abych vylezl. Chytili mě za vlasy, to bylo jediné suché místo na mém těle a táhli mě ven. Schytal jsem pár ran pěstí, kopanců a úderů klackem.
"Co s ním uděláme?" zeptal se Hanz.
"To, co se všemi," odpověděl ten starší zhnuseně a plivl na mě. Nemělo smysl se utírat, natožpak vůbec vzdorovat. Byl jsem už zesláblý a rozmlácený. Jich bylo daleko víc a jeden byl horší než druhý. Cokoli jsem provedl, tak se mi třikrát vrátilo. Krátce předtím, než jsem omdlel, zaslechl jsem v jejich rozhovoru něco o gestapu. To byl můj konec.
Probral jsem se v místnosti s malým okýnkem, které však bylo přebarveno černou barvou. Až na menší kulatý stůj a dvě židle tu nic jiného nebylo. Jen holé stěny. Matně jsem rozpoznal v okně pavouka, který si spřádal své sítě. Chtěl bych být v jeho kůži. Být vlastním pánem svého těla. To by byl sen. Poznal jsem, že je to budova úřadu. Právě do této místnosti jsem chodil s otcem podepisovat různé faktury a objednávky, kterých měl ve spojitosti s obchodem dost a dost.
Cvakl zámek a dveře se otevřely. Společně se skřípotem dveří do místnosti vstoupil muž v tmavé uniformě. Nebyla to ani tak uniforma, jako tmavě, lesklý dlouhý kabát. Bylo znát, že je rozčílený, chtěl vědět, jak jsem se dostal z náklaďáku ven. Řekl jsem vše přesně tak, jak se to stalo. Jak mě otec vyhodil s auta v zatáčce ve chvíli, když kolona jedoucí za námi byla v zákrytu za zatáčkou. Dopadl jsem měkce do trávy hned u cesty. Lehl jsem si, skrčil hlavu a čekal, co se bude dít. Když kolona projela, vydal jsem se zpátky. Pár dnů jsem se ukrýval v lese, když jsem se vydal na obhlídku vesnice, narazili na mě.
Když jsem tak o všem vyprávěl, zaslechl jsem z vedlejší místnosti velký rámus a rozzlobené hlasy, vrzání židlí z neustálého posunování a tupé rány, které zřejmě dopadaly na dalšího nevinného člověka. Bolestí jsem zasténal, když rákoska dopadla na mé rameno. Moc jsem se zaposlouchal a přestal odpovídat. To se vůbec nelíbilo mému vězniteli.
"Co si myslíš, že děláš?" zařval na mě."Už se s tebou nebudu mazlit. Mazej tam, kde jsi měl být už dávno."
Třikrát zabouchal rákoskou na dveře, odkud se vřítili dva vojáci a násilím mě odvlekli pryč.
A tak jsem se znovu ocitl na korbě nákladního auta. Bylo plné žen a dětí. Všichni včetně mě jsme měli na prsou znak, který jim tolik vadil.
"Ty jsi ten, kterému se podařilo už jednou uprchnout?" zeptala se mě jedna z maminek, která v náručí chovala dvě děti.
Kývnul jsem na souhlas. Co z toho, že se mi podařilo utéct, když mě stejně kvůli udavačům znovu chytili? Nemělo cenu vzdorovat, neboť zrada přišla z naších řad. Od nás samotných.
"Slyšela jste, že partyzáni pronikají stále další a další výpady přes hranice?" zeptala se paní Bohmová své sousedky.
"Ano, bojím se však, že pro nás je příliš pozdě. Nám už nikdo nepomůže." Rozplakala se paní Marková a stiskla své tři děti tak silně, že málem přestaly dýchat. Dál se bavily, když se jedna z žen, která seděla na samém konci vozu rozhodla, že zachrání své dítě. Odhrnula plachtu, uchopila svou osmiletou holčičku a vyhodila ji do trávy.
"Neee!" křičeli všichni. Bylo už pozdě, holčičky si však všimli vojáci. Hlídka, která jela, co by kamenem dohodil od našeho vozu, začala střílet a nebohou holčičku zasáhli. Ve voze nastalo šílenství. Maminka, která dítě vyhodila, si raději sáhla na život.Skočila přímo pod kola projíždějícího motocyklu. Posádka stačila jen párkrát vystřelit. Ženu však zachytili tak nešťastně, že se sami nabourali. Leželi jsme všichni na podlaze.Když střelba ustala, chtěli jsme se postavit.V tu chvíli se ozvala ohlušující rána, která pocházela odněkud ze předu.Následovala série dalších výbuchů.Leželi jsme jako přikovaní, prostupoval námi nevyslovitelný strach.Ženy statečně držely své děti, které tiše pofňukávaly.
Teď se nic nedělo, bylo zlovolné ticho. Ticho před bouří.
"Už je to tady!"vykřikla některá z žen, když se kdosi pokoušel zvenčí odhrnout plachtu. Dovnitř nakoukl muž:"Jste volní."
Byli to partyzáni. Jak nádherně to slovo znělo. Byl jsem skutečně navždy volný.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

odpad světa=Německo

(anonym, 21. 3. 2009 23:21)

Je to neuvěřitelný....neuvěřitelné, kruté, děsivé, ale skutečné...správná otázka, co za nenávist lidi žene k tak odporným činům, jako je ničení lidských životů? Co to je? Nepokládám si otázku, proč to dělal Hitler, Hitler byl psychopat, toho prostě pochopit nejde, s tím už jsem se jaksi smířila, že to byla zrůda, která patřila do blázince...ale co sakra ty ostatní lidi, který ta svinstva pro něj dělali? Co ty lidi, který mu ty mrtvoly nosili k nohám? Že by byli všichni blázni? Jeden blázen jako vůdce, to je ještě možný...měl 10 věrných magorů kolem sebe, ještě je to stále reálný....ale několik milionů zfanatizovaných lidí? Co to k čertu....bylo?????

pochopte to

(sasenka, 9. 3. 2009 20:11)

tohle co se stalo tomuto cloveku bych prala lidem kteri toto vsechno popiraj a tvrdej ze osvetim neexistoval proboha pochopte ze je to vsechno pravda

no coment

(Katka, 8. 3. 2009 15:47)

skoro jsem brečela. je to hrozné

parchanti

(Marketa, 3. 3. 2009 14:03)

jak nekdo tohle muze udelat,nejvic me nasralo ze ten ¨Hanz vlastne byl jeho nejlepsi pritel,a on?On,ho zradil.A jak.je to kreten ten Hanz.je to od nej ubohy..Jeste ze je zacharanily...tohle bych nikomu neprala..jen tem kteri to potporuji a tem kteri to pachali........

K ZAMYŠLENÍ

(IMI, 2. 3. 2009 21:22)

Bylo to hrozné co ten chlapec vytrpěl a jen zázrakem zůstal na živu
a tak tady je třeba se zamyslet na součásnými denními události v našem státě, jak se čím dál více ozývají mladí lidi s fašistickým fanděním a státní orgáný je pouze jakžtak usměrnují avšak nikoliv zakazují.To prostě nechápu ale si myslím.že tato vládní pravicová polita,jakoby je mlčením podporovala a to proto,aby nahnala strach Romským občanum ale ne jen občanum romským.

jsem rada ze je zachranili

(Dasa, 25. 2. 2009 18:09)

Neumim si predstavit ze bych tam byla ja,je to hrozne smutny,mam taky hrozne tezky zivot ale clovek za to nemuze.Je mi hlavne lito tech deti ze tzo zazili,a tech maminek taky,a hnusny bylo ze ten Hanz pochcal toho kamose,prece jenom byl to jeho kamos a on ho takhle zradi.Urcite mel k nemu duveru a on se mu takhle zavdeci,je to moc smutny.Skoro jsem u toho brecela.Je to hlavne kruty ze to museli trpet a ze s tim nemohli nic delat,proste jsou to chudaci

???

(ajus, 22. 2. 2009 19:15)

O Holocaust sem se začala zajímat po třídním výletu do Terezína.ted se chystám i do Osvětimi.čím víc se o tom dozvídám, čím víc sem si toho přečetl a viděla filmů s lidma kteří to přežili.Tím víc mě mrazí a nechápu..nechápu jak se někdo někdy mohl takhle chovat.těch lidí co zemřeli mi je neskutečně líto,tolik zkažených životů=( Nikdo z nás jim život nevrátí takže jediné co pro ně můžem udělat je že tahle tragédie se nikdy nesmete ze stolu,nikdy se o ní nepřestane mluvit a bude se na lidi zabité v koncentráku vzpomínat stále !!

sad story

(patrik, 8. 2. 2009 19:02)

V pátek jsme dobraly ve škole na dějaku kapitolu 2.svetove valky... a teprve ted si uvedomuju jak málo nam toho ve škole řekli....možná že kdyby každý žák dostával tohle jako povinnou cetbu tak by se nad tím určitě zamyslel....a ty inteligentnější by se vcítili do toho člověka.... tolik nevinnych obeti a tech deti... uvedomuju si jake mam stesti ... hodne deti resi jaky budou mit zitra novy mobil a jaky notebook jim rodice daji k vanocum, ale co prozivali deti - hlavne zidovske deti za obdobi 2.svetove valky, to uz je nezajima...smutné

sviňe

(Michaela, 28. 1. 2009 8:25)

také zvěrstvo nemám slov jesm ráda že byli ti lidé potom zachráneni..

ODPOR

(PETUUUU, 26. 1. 2009 21:34)

JA NIKDY NEPOCHOPIM JAK TOHLE MOHL NEKDO NEKDY DELAT!!!ZASLOUZILI BY SI MILIONKRAT VIC!!!BYLI TO UBOZACI!!NESNASIM JE!!JE MI Z TAKOVYCH LIDI NA BLITI!!MAM K NIM NESKUTECNY ODPOR!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Kde byl tehdy bůh?

(Ivet, 24. 1. 2009 18:27)

Tato událost nemá komentář......

hrůůza

(vendula, 23. 1. 2009 18:39)

no to je úplně strašný jak to někdo může dělat to se nedá ani číst

život je dar

(Dano, 8. 1. 2009 1:54)

ked som čital ten pribeh, až teraz som pochopil, že naš život je vzacnym darom, že možme byt štastni ludia, ked nie je vojna, proti tomu , čo prežili tito ludia a male deti. Majme sa radi a nedopustme, aby sa nacisticki hajzli dostali k moci.

Tam, kde končí kolejnice

(Raya, 16. 12. 2008 15:12)

A měli vosková ústa
němá a mluvící
v černé se choulící
vzpomínky na dětství
nikdo je neviděl
živoucí stíny

A třeba matkám v lůnech zrály děti
koho by zajímal život
když kolem nezpívají ptáci

A měli vosková ústa
Přesto touhu žít

smrt fašismu

(Mark, 1. 12. 2008 21:05)

Za celý život jsem nikdy nečetl něco tak bolestivého a smutného ale nejvíce jsem štastný že můj Praděda dokázal zabít dohromady 6 000 nacistických vojáků. Stoho 3 000 důstojniků SS

ty vole to je soda

(Proti rasismu, 16. 11. 2008 14:05)

tak tohle sem fakt nečekal to bylo ..... super kdo to zažil vy tomu nevěřim ,ale takhle to popsat to je bomba jak ste to moh takhle napsattak ste to asi vy bejt moh nebo je ještě jedno vysvětlení a to zní že ste psichopat ,alet o dost pochybuju

nechápu

(Martina, 9. 11. 2008 15:39)

Někteří si z toho děláte srandu, ale chtěla bych vidět vás, co by ste dělali, asi by ste měli hodně v kalhotech...? Určitě by ste nepsali co teď!!!

Vazme si zivota

(Veronika, 8. 11. 2008 22:53)

Az pri precteni takoveho clanku si clovek poradne uvedomi jake jsou jeho problemy smesne a malicherne. Ze se dnes stresujeme z veci, na kterych v zivote ani nezalezi. Hadame se s rodinou a pri tom si vubec neuvedomujeme, ze je to dar,ji mit kolem sebe. Vyhazujeme spousty jidla a plytvame kde se da. Mame vsechno a presto nejsme stastni. Cim to asi bude? Preji vsem dobrym lidem, aby je v zivote potkavalo jen dobro, aby byli stastni i z mala a dokazali si vazit kazdeho dne. Verim tomu, ze vsechno se cloveku vrati, dobro i zlo.

SMUTEK

(JUTE, 8. 11. 2008 20:07)

TEN KDO ZAZIL TAKOVOU HRUZU A UTRPENI TOMU JE TREBA DAVAD HOLD TO SE NEDA ANI CIST SAMO OSOBE TO NAHANI STRACH .

Zdenix7

(o.O, 10. 10. 2008 13:25)

Tento článek jsem četl s otevřenou hubou a s mrzivým pocitem v zádech, vžíval jsem se do kůže toho chlapce a představoval si tu situaci ... to je něco nepopsatelnýho, jak se někteří jedinci za téhle doby zachovali, toto jsou podle mě hrdinové .. přál bych těm tupým vyholeným hlavám co je dnes potkáváme na ulici, aby něco podobnýho zažili. Obdivuju autora tohoto článku.