Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moje první povídka (Roman Janas)

Chtěl jsem žít

Nebyl čas přemýšlet. Chtěl jsem žít, a proto jsem dlouhými, téměř klokaními skoky uháněl dolů k řece do bezpečí. Hlavu mi skrápěl pot a na rukou a nohou se mi objevily krvavé škrábance od malin a ostružin, kterými jsem si krátil cestu. Sykal jsem bolestí, když jsem v jednu chvíli zakopnul o mohutný kořen dubu. Kolenem jsem narazil na kámen, který si jen tak vyčníval ze země. Za mnou byly slyšet tolik známé hlasy, dříve přátelské. Nyní však vražedné a nahánějící hrůzu a děs. Začal jsem se rychle přibližovat k záchodové budce, kterou tu kdosi z blízkých zahrádkářů používá. Podle toho taky náležitě vypadala. Teď to byla moje poslední naděje.
Krajinou se znovu draly ven zlověstné hlasy, ba co víc, ozval se zvuk několika píšťalek. Ty byly snad ještě horší. Ty předznamenávaly, že moji pronásledovatelé zachytili stopu. Byl jsem už slabý a nevěděl kudy kam. Ukryl jsem se do záchodové budky, do jediného místa, kam se dalo schovat. Jenomže o čem vím já, o tom vědí určitě i oni. Větracím okýnkem jsem sledoval jejich počínání. Skupinku vedl, s klackem v ruce, můj bývalý spolužák Hanz. Další tři kluci a dvě dívky pročesávali okolí. Ti byli z vedlejší třídy. Nám všem nebylo více než dvanáct let. Hrůzou se mi potily ruce a z čela mi teklo jako z vodopádu. Vtom jsem spatřil, že kráčí mým směrem. Odbíjely poslední minuty mého života.
"Podíváme se tady," zaslechl jsem zvenčí.
"Určitě tam bude," řekla jedna z dívek.
"Ostatní hlídejte, kdyby náhodou chtěl uprchnout," jistil se můj bývalý kamarád.
Nepochopil jsem, proč dokázal být tak zlý? Jak mohl všechno zapomenout. Jaká síla dokáže člověka tak rychle změnit. Co je to za nenávist, která se šíří čím dál víc, až k odevzdání a usmrcení jednoho mladého života.
Dveře se naráz prudce otevřely. V první chvíli prostoupilo okolím podivné a nekonečné ticho. Náhle ho vystřídal úžas a zklamání.
"Tady není," řekl Hanz a zklamaně se podíval na ostatní.
"Tomu nevěřím," ozval se kdosi s povzdálí a nahlédl dovnitř.
"Kde ta židovská svině jenom je?" lámal si hlavu Hanz a s nechutí přibouchl dveře záchodu.
Úlevou mi spadl kámen ze srdce. Seděl jsem v té zatuchlé smrdící budce přímo uprostřed hnijících zbytků výkalů. Nemohl jsem se skoro ani pohnout, věděl jsem, že oni jsou stále nahoře, blízko na to, aby šlo něco uslyšet. Hlavou se mi honilo tisíce různých myšlenek, tisíce různých nápadů jak z toho ven. Jenže všechny jsem musel zavrhnout již v samém začátku. Jak já jediný mohl změnit svět, když těch zvířat přibývá každým dnem stovky. Pasovaly se do role nadlidí.Proti tomu jsme my, odpad společnosti, nemohli nic namítat. Kdo jim dal právo léčit nás, převychovávat, když jsme moc dobře věděli, že míříme do záhuby. Nohy se mi již podlamovaly tíhou i únavou zároveň. Už jsem neměl dál sílu stát. Sednul jsem si. Stal jsem se součástí hnijících výkalů. Stal jsem se výkalem. Výkalem společnosti, jenž neměla pro nás pochopení. Nebyl jsem nic, jen nula, která se podle nich už nulou narodila. Nula, která jednou zahyne rukou nadlidí. Šramot venku nahoře pomalu ustával. Možná byl nejvyšší čas vyškrábat se nahoru a zkontrolovat okolí. Dalo mi to velkou práci a sebralo zbytek sil než jsem se vyškrábal skrz záchodové prkýnko ven. Byl jsem špinavý a smradlavý. Potupen a naštvaný zároveň. Proč jsem tady zůstal jenom sám? Proč jsi mě táto jenom vyhodil z toho konvoje, o kterém jsi říkal, že nás veze na smrt? Kam se jen poděla moje maminka, když jsem se ráno probudil? Proč jsi mě jen na poslední chvíli zachránil, když sami jste ani nevím kde???
Dále jsem pozoroval přes okýnko dění v okolí. Všiml jsem si, že se k nim kdosi přidal. Mohl to být kluk starý asi tak kolem dvaceti let. Od vidění jsem ho jistojistě znal, ale na jméno jsem si nemohl vzpomenout. Snad jen, že jsem ho vzdával ve škole, pomáhat školníkovi. Teď měl na sobě zelený mundůr a na rukávech podivné znaky, kterých poslední dobou ve městě hodně přibývalo. Slabě jsem zaslechl i rozhovor, který mezi sebou s Hanzem vedli.
"Proč jste pískali?" ptal se ten kluk.
"Honili jsme jednoho židáka. Už jsme mu byli na stopě, jenže se mu podařilo nějak uprchnout. Ztratili jsme stopu," odpověděl Hanz.
"To si říkáte pravá německá mládež, když nedokážete chytit obyčejného psa?" zeptal se zlostně.
Ostatní neměli slov na to, aby odpověděli a odporovali. Co se to však náhle dělo, pomalými kroky kráčel ke mně. Rychle jsem zpátky sklouznul dolů.Zpátky jsem byl ponořen do výkalů. Opřel jsem se rukama o stěny, abych aspoň trošku udržel rovnováhu. Věděl jsem, že se co nevidět otevřou dveře. Ty se otevřely a on vstoupil dovnitř.
"Fuj, to je smrad," zaklel.Rozepnul si gatě a začal močit. Pár kapek jsem schytal na záda. Potichu jsem vzlykal. Přál jsem si, aby to všechno bylo už za mnou. Když skončil a vyšel ven, zaslechl jsem jen pár slov Hanze.
"Tam, ale bylo čisto. Nikde nebylo našlapáno."
Byl jsem prozrazen. Příliš brzy jsem vyšel ven a prozradil se svými špinavými stopami. Dveře se prudce rozletěly a dovnitř vešel Hanz s tím novým klukem.S odporem nahlédli dovnitř záchodu a naše pohledy se spojily.Začali se hlasitě smát.
"Pojďte se podívat na to prase," zavolal Hanz na ostatní. Častovali mě spousty peprnými nadávkami. Začali po mně plivat. To vše nebylo však nic proti tomu, co se dělo potom. Byl jsem na pokraji sil, šílenství a děsu. Domluvili se a najednou se všem chtělo močit.Až vykonali svou ostudnou potřebu nařídili mi, abych vylezl. Chytili mě za vlasy, to bylo jediné suché místo na mém těle a táhli mě ven. Schytal jsem pár ran pěstí, kopanců a úderů klackem.
"Co s ním uděláme?" zeptal se Hanz.
"To, co se všemi," odpověděl ten starší zhnuseně a plivl na mě. Nemělo smysl se utírat, natožpak vůbec vzdorovat. Byl jsem už zesláblý a rozmlácený. Jich bylo daleko víc a jeden byl horší než druhý. Cokoli jsem provedl, tak se mi třikrát vrátilo. Krátce předtím, než jsem omdlel, zaslechl jsem v jejich rozhovoru něco o gestapu. To byl můj konec.
Probral jsem se v místnosti s malým okýnkem, které však bylo přebarveno černou barvou. Až na menší kulatý stůj a dvě židle tu nic jiného nebylo. Jen holé stěny. Matně jsem rozpoznal v okně pavouka, který si spřádal své sítě. Chtěl bych být v jeho kůži. Být vlastním pánem svého těla. To by byl sen. Poznal jsem, že je to budova úřadu. Právě do této místnosti jsem chodil s otcem podepisovat různé faktury a objednávky, kterých měl ve spojitosti s obchodem dost a dost.
Cvakl zámek a dveře se otevřely. Společně se skřípotem dveří do místnosti vstoupil muž v tmavé uniformě. Nebyla to ani tak uniforma, jako tmavě, lesklý dlouhý kabát. Bylo znát, že je rozčílený, chtěl vědět, jak jsem se dostal z náklaďáku ven. Řekl jsem vše přesně tak, jak se to stalo. Jak mě otec vyhodil s auta v zatáčce ve chvíli, když kolona jedoucí za námi byla v zákrytu za zatáčkou. Dopadl jsem měkce do trávy hned u cesty. Lehl jsem si, skrčil hlavu a čekal, co se bude dít. Když kolona projela, vydal jsem se zpátky. Pár dnů jsem se ukrýval v lese, když jsem se vydal na obhlídku vesnice, narazili na mě.
Když jsem tak o všem vyprávěl, zaslechl jsem z vedlejší místnosti velký rámus a rozzlobené hlasy, vrzání židlí z neustálého posunování a tupé rány, které zřejmě dopadaly na dalšího nevinného člověka. Bolestí jsem zasténal, když rákoska dopadla na mé rameno. Moc jsem se zaposlouchal a přestal odpovídat. To se vůbec nelíbilo mému vězniteli.
"Co si myslíš, že děláš?" zařval na mě."Už se s tebou nebudu mazlit. Mazej tam, kde jsi měl být už dávno."
Třikrát zabouchal rákoskou na dveře, odkud se vřítili dva vojáci a násilím mě odvlekli pryč.
A tak jsem se znovu ocitl na korbě nákladního auta. Bylo plné žen a dětí. Všichni včetně mě jsme měli na prsou znak, který jim tolik vadil.
"Ty jsi ten, kterému se podařilo už jednou uprchnout?" zeptala se mě jedna z maminek, která v náručí chovala dvě děti.
Kývnul jsem na souhlas. Co z toho, že se mi podařilo utéct, když mě stejně kvůli udavačům znovu chytili? Nemělo cenu vzdorovat, neboť zrada přišla z naších řad. Od nás samotných.
"Slyšela jste, že partyzáni pronikají stále další a další výpady přes hranice?" zeptala se paní Bohmová své sousedky.
"Ano, bojím se však, že pro nás je příliš pozdě. Nám už nikdo nepomůže." Rozplakala se paní Marková a stiskla své tři děti tak silně, že málem přestaly dýchat. Dál se bavily, když se jedna z žen, která seděla na samém konci vozu rozhodla, že zachrání své dítě. Odhrnula plachtu, uchopila svou osmiletou holčičku a vyhodila ji do trávy.
"Neee!" křičeli všichni. Bylo už pozdě, holčičky si však všimli vojáci. Hlídka, která jela, co by kamenem dohodil od našeho vozu, začala střílet a nebohou holčičku zasáhli. Ve voze nastalo šílenství. Maminka, která dítě vyhodila, si raději sáhla na život.Skočila přímo pod kola projíždějícího motocyklu. Posádka stačila jen párkrát vystřelit. Ženu však zachytili tak nešťastně, že se sami nabourali. Leželi jsme všichni na podlaze.Když střelba ustala, chtěli jsme se postavit.V tu chvíli se ozvala ohlušující rána, která pocházela odněkud ze předu.Následovala série dalších výbuchů.Leželi jsme jako přikovaní, prostupoval námi nevyslovitelný strach.Ženy statečně držely své děti, které tiše pofňukávaly.
Teď se nic nedělo, bylo zlovolné ticho. Ticho před bouří.
"Už je to tady!"vykřikla některá z žen, když se kdosi pokoušel zvenčí odhrnout plachtu. Dovnitř nakoukl muž:"Jste volní."
Byli to partyzáni. Jak nádherně to slovo znělo. Byl jsem skutečně navždy volný.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Krátký dokument

(Kamil, 1. 10. 2008 20:14)

Krátký dokument z Osvětimi a Březinky naleznete zde: http://tv.prerovan.cz/?play=262

NEMAM SLOV...

(MIRIAM, 12. 8. 2008 4:42)

KONEC TENTO PRIBEH MA VELMI DOJAL SKORO SOM PLAKALA KED SOM HO CITALA PARS KTO SI POVIE YE V KONCENTRACNOM TABORE LUDIA TRPELI LEN TAK ZE HLADOVALY ALE KEBY KAZDY VEDEL AKE TO TAM BOLO KRUTE POCHOPIL BY .... NECHAPEM AKO DO NDES DEN MOZU ZIT TAKE SVINE CO SU ZAMERANE NA NACISMUS DOBILA BY SOM ICH NA SMRT NO JE INA DOMA A KAZDY SA OPICI LEN ABY BOL ZAUJMAVY ALE KEBY BOLA DO DNES DEN HITLEROVA DOBA TAK JEDNO AKO DNES BY IM TO NEBOLO A POSTRIELALBY ICH AKO PSOV MEDZI PRVIMI LENZE VYSVETLOVAT TO DNES MLADYM LUDOM JE TAZKE:(

kokotizmus

(Ivana, 12. 7. 2008 13:36)

nie som vulgarna , ale pri tomto si nemozem odpustit, ako mohli robit nieco take hnusne , a do vyvrtky ma vytocil vcera jeden clanok v Brejku, kde az teraz skoro 70 rokov od vojny zatkli jedneho zkurveneho nacistu , ktory sa podielal na experinetoch podobne ako Mengele a detom vyrezavala organy a niektorym Zidom s peknymi zubami aj hlavu , ktoru si dal potom niekde vystavit..keby som mala tu moc, tak toho kokota vezmem na pitevny stol a bez anestezie, pretoze tak to pani robili mu spravim taku cistku, ze by v sekunde zomrel...tak mi povedzte co je normalne , je mi hrozne luto doby , ludi, ktori museli kvolu takymto smradom uhynut, preto takto kruto pisem a doraza ma , ze aj dnes ked sa o vsetkom vie, tak sa to nechava tak ,akoby sa nas to netykalo, tyka sa to kazdeho z nas , bieleho cierbeho, katolika, evanjelika, muza , zeny , vsetkych..vezmite si ako mozu ti nacisti teraz zit, chodit po svete..hnus hnus hnus..zelam im vsetkym skoru smrt a nech sa preesmazia v pekle..

važte si života

(ljuba - 36 let -08.07.2008 -.podbořany, 9. 7. 2008 19:22)

jsem dojatá nad touto strátou všech lidí ,kteří museli trpět a jiní přihlížet aniž by chtěli pomoct ale nemohli,protože bojovali o svůj život aby přežili.A dnes si lide neváží svého života a samy si ho berou .Co by dali oni žít v naší době?

Když prominete

(kačí, 12. 6. 2008 17:23)

CHtěla bych napsat také jeden příběh když tedy prominete.


Transport


Nikdy nezapomenu na den kdy to všechno začalo, toulala jsem se s kamarády byly jsme daleko za městem,na nebi byly vidět letadla a z dálky se ozývali ohlušující rány město hořelo a baráky se hroutili jak domečky z karet.
Utíkala jsem domů jak nejrychleji jsem v tu chvíli dovedla....Proboha snad se nic nestalo našim.


O několik dní později přišlo nařízení že všichni lidé musí nosit davidovu hvězdu na viditelném místě. Nechtěla jsem tu odpornou věc,ale maminka říkala že jinak mě zatknou SS a ublíží mi.

A potom přišel den kdy jsme si měli vzít jen pár věcí určený k osobním potřebám stěhují nás do geta náš dům dostane vyšší důstojník vermachtu. Bude spát v našich peřinách jíst z našich talířů,říkají nám špíny ale naše nádobí jim nevadí??

Už jsme v getu tři měsíce ,lidé říkají že příjde přesun ,maminka tomu nevěří.Včera večer zatkli tátu, nevíme kde je co s ním je, maminka říká že to bude v pořádku ale já mám o něj strach.Ludovi taky taky zatkli tátu a o tři dny později ho našli v severní části geta ,byl zbitý a měl prostřelenou hlavu.

Ludo dnes utekl říkal že radši zemře než žít tady .
Ludo už je taky mrtvý,maminka říká že je se svým tátou,ale kde ten náš???

Maminka mi vaří čaj je mi tak úzko a chce se mi strašně spát.

Je tma, ten strašný zápach štípe až v očích ,slabě sliším plačící dítě,otvírám oči .

Tohle je snad sen.Mami???

Máma tu není,je tu dusno ,smrad a všude kolem plno lidí a to dítě pořád pláče ,jedeme nákladním vlakem:Říkají mu transport.Muž vedle mě se skácel k zemi ,má úplně zakalené oči.Halo pane slyšíte tady na zemi nemůžete ležet lidi vás ušlapou.
Paní mi říká ať ho nechám být že je už šťastný je se svou dcerou bylo jí jako mě osm let.To dítě pořád pláče.

Vlak zastavil ženou nás temným průchodem,mlátí nás,kopou do nás pár lidí už zastřelili jsou tu staří lidé děti a mladé slabé ženy.Dovedli nás do místnosti,křičí na nás že se máme svléknout ,stříhají nám vlasy .Pak přišel jeden SS prý nás odvedou do sprch kde nás odvšiví a půjdem na barák dostaneme suché čisté šaty a zítra máme nástup do práce .To dítě stále ještě pláče. Nazí vbíháme do sprch lidé se strkají, křičí ,padají jeden přes druhého.

Nedá se dýchat ,už neslíším pláč toho děcka necím nohy padám k zemi.

Táto jsi tu se mnou??
Je tu i máma a kamarád Lubo.

fuuuu

(ANDREJ, 24. 5. 2008 17:41)

mraz mi behal po chrbte ked som to cital

........................

(Terka, 1. 4. 2008 16:06)

je to strasny !!!!!!!nastesti tenhle pribeh skoncil ...dobre..podle me se lidi nedelej podle rasy barvy pleti atd! ale podle toho jestli to jsou hlupaci nebo ne!!!!!!!!... co myslite kdo tady byl hlupak?...

To byli nacisti-nechutný ho...

(Seija, 10. 1. 2008 23:14)

I když jsem dějepis nikdy extra neovládala,o druhou světovou se zajímám dost a to, co se tehdy dělo, prostě nejde vůbec ani komentovat. Tenhle příběh je jeden z těch ""šťastnějších""(ač to říkám nerada), protože aspoň někdo v něm přežil...Všechny neonacisty a jejich dnešní přívržence bych nacpala do záchodu a nechala je tam shnít, protože to je asi jediný, co by jim mohlo otevřít konečně oči

mmm..

(Daisy, 23. 12. 2007 22:12)

..ten příběh je hezký..a dojemný:-)..k tomu vyhlazovaní židů..jak to mohli udělat..být tak krutí, popravovat a zabíjet takové množství lidí..nechápu to a nikdy to nepochopím...protože tohle prostě nemá smysl

příběh

(jásama, 6. 12. 2007 16:30)

Utohohle příběhu se mi až chce brečet.Ikdyž jsem se o tom jen učila proč museli lidé být tak krutí? Copak nejsou všichni stejní?

:-(

(Troyana, 2. 12. 2007 12:10)

ja se vás chci zeptat kdo to zažil????

koncentracni tabory

(Havirova Alexandra, 30. 11. 2007 8:49)

je mi vas moc lito

Nemůžu..

(Lenka27, 5. 9. 2007 9:45)

Reaguju na článek ...nemůžu.Je to přesně to co bych ráda řekla.Čtu teď knihu dýmy na Birkenau a je to opravdu strašný příběh.Je pravda,že pak nemůžu spát a ze sna mě budí divoký sny,ale bohužel je to historie a nikdo si ji nevymyslel.Je mi to strašně líto...

je mi z toho smutno

(ditmar3, 21. 7. 2007 0:49)

Tu dobu pravda nepamatuju,ale pokaždé ač se o to zajímám mě to dostane a nejsem schopen pochopit sílu toho stašnýho zla tý doby

hezky

(mucinka, 20. 7. 2007 16:48)

nadhernej pribeh a neskutecny stesti!!!plno lidi se toho ale bohuzel nedozilo...

Nemůžu...

(Bonno, 13. 7. 2007 18:42)

Je mi 35 let. Ačkoliv jsem válku nezažil, již od dětství, jakmile jsem se doslechl o vyvražďování Židů, zažívám ohledně tohoto tématu naprosto zoufalý a skličující pocit...Čím více se o tom dozvídám, tím více mě mrazí...Vím, že s historií nic neudělám..., ale já se s tím, co se stalo, prostě nemůžu vyrovnat...

Hezky

(Misa, 5. 7. 2007 0:23)

Moc hezkej příběh až mi z toho i slza ukápla!...

fhdtzfczt

(dominika, 19. 6. 2007 18:16)

ty smrdiiiiiiiiiiiii se prosimte uklidini ja te tam zavru a za pul roku nashledanou jo

zamyslete se

(Tomáš, 18. 6. 2007 23:28)

1. a 2. sv. valka neni jenom kus dejepisu.obvzlast nenni na to aby jste si vylepsili znamky.tadytim tematem se mame bavit.vzit se do hruz ktery prozili ne jenom zide,ktery na tom byli nejhur.hitler byl chytry clovek v tom,co si myslel on sam.je to nejvetsi pravicak a navzdy bude.skuste si nekde stahnout nebo pucit film HITLER:VZESTUP ZLA 1-3.uvidite sami ze z chytreho cloveka se stal masochista ktery vladl genocidam.rad bych si o tomto tematu pohovoril...icq:234-892-690

-Přepadova jednotka

(Mio, 7. 11. 2006 14:10)

chtěl bych byt na straně saboteru Československe jednotky