Jdi na obsah Jdi na menu
 


Anna Hyndráková, roz. Kovanicová (1928)

10. 1. 2009
Obrazek

Anna Hyndráková se narodila v roce 1928 v židovské rodině. Své rané dětství prožila jako tisíce jiných českých dětí a podle jejích slov bylo češství součástí rodinné identity stejně jako židovství. Rok 1938 – přichází Mnichov a s ním i úzkost, co bude dál. Zároveň i víra, že stávající situace dlouho nevydrží. Rok 1939 – invaze německých vojsk a vznik Protektorátu. Od roku 1941 se ustavuje povinnost pro všechny Židy nosit ponižující židovskou hvězdu na klopě kabátu a s ní spousta zákazů a omezení, které izolují Židy z veřejného života – nemají být příliš vidět ani slyšet. Ještě tehdy Židé věří, že všechno brzy musí skončit. Anna Hyndráková – tehdy Kovanicová – snáší ústrky ve škole, nesmí se běhat po náměstích, v parcích, nesmí zdravit známé a jediným místem pro dětské hry jsou židovské hřbitovy na Vinohradech, na Starém městě a tzv. Hagibor, židovský hřbitov. Otec rodiny ztrácí práci, místo toho maluje doma stínidla na lampy, na čemž se podílejí i děti, aby bylo možno vydělat alespoň na základní potřeby rodiny. S příchodem roku 1942 začíná i tragický příběh Kovanicovy rodiny, na jehož konci zůstane živa jen dcera Anna. Na transport nastoupili rodiče a dcera Anna v říjnu 1942, po šesti týdnech ve sběrném táboře v Praze-Holešovicích. 24. října dorazili do terezínského ghetta, kde už je očekávala těhotná Truda, Annina sestra, i s manželem Františkem. V létě 1944 byla Anna s rodiči vybrávna do transportu na Východ, do Osvětimi. Zde byl zakrátko zrušen tzv. rodinný tábor, proběhly selekce na práci, kterými prošla z rodiny jen Anna a byla přestěhována do tzv. Frauenlageru. Rodiče zůstali ještě krátce v táboře na druhé straně rampy a zahynuli oba v plynových komorách. Annina sestra Truda s malou dcerou přišla do Osvětimi na podzim a i ony putovaly z transportu rovnou do plynu. Anna Kovanicová (Hyndráková) se zakrátko dostala z vyhlazovacího tábora ven a prošla ještě několika tábory, kde panovaly o poznání snesitelnější podmínky. Spolu se dvěma kamarádkami se jí podařilo později uprchnout z pochodu smrti, který byl vypraven z Christianstadtu do pověstného tábora Bergen-Belsen. Po několika dnech na cestách byly všechny tři chyceny SS a poslány zpět do pracovního tábora Niesky a poté do Görlitz, kterému velel sadistický vrah, zločinec z povolání Hermann Czech. Z Görlitz odešla Anna Kovanicová (Hyndráková) počátkem května 1945, kdy tábor už nebyl moc hlídaný a blížila se Rudá armáda. Odjela na voze taženém koňmi, spolu s dalšími dvanácti lidmi, kteří s postupně odpojovali a odcházeli do svých domovů. Do Prahy dorazila skupina čtyř lidí na koňském povoze s cedulí: Z koncentráku zase domů. Domů se z Anniny nejbližší rodiny nevrátil nikdo.

(vzpomínky převzaty ze stránek Paměť národa, nevládní organizace © Post Bellum)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

lítost

(Nada, 28. 4. 2011 21:40)

Ano, strašná lítost člověka zaplavuje, když čte příběhy lidí , co zažili za války. Anejhorší je ,když vidíte fotografie konkrétních lidí, co to vše zažili na vlastní kúži. Vždycky si říkám, proč se jim to dělo. Vždyt se ničím od ostatní ch nelišili, ani neprovinili. Byli mezi nimi krásní lidé, chytří, vzdělaní a ty krásné děti. Proč to všechno proboha muselo být. Už nikdy, nikdy se to nesmí opakovat.

Re: lítost

(Jana, 2. 6. 2012 12:05)

Absolutně nechápu komentář p.Nataši,ta o tom ví fakt pramálo.většina přežila-co je to za blbost?????jen hrstka se dožila konce války a i tomu se divím,při tak otřesných podmínkách!!nejhorší jsou osudy těch lidí,vždycky články a filmy s touhle tématikou probrečím.proč se to proboha stalo?kvůli jednomu zakomplexovanýmu primitivovi?jak mohl ovládnout tolik lidí?rozum mi to nebere a těm lidem,co ho opěvují bych plivla do obličeje,jen kdyby tym byli oni nebo jejich rodiny.nesmíme na ty človíčky a děti nikdy zapomenout!!!!tohle se už nikdy nesmí opakovat,každý má přece právo žít si svůj život.po tom,co jsem se začala o tohle zajímat,jsem si začala vážit života,rodiny a všeho co mám.problémy dnešních lidí jsou ve srovnání s tím,co museli jiní zažít a vytrpět si úplně,úplně banální.válka těm lidem vzala všechno-majetek,rodinu,děti,důstojnost a v neposlední řadě i život.celý život budu vzpomínat a nikdy na ně nezapomenu!!!!!

Lítost

(Nataša, 20. 5. 2009 18:02)

Jak koukám většina lidí Osvětimi přežila a jsem za to ráda dělaly tam hrozná zvěrstva a jak jsem se doslechla Hitller byl taky prý napůl žid, neměli lítost i pro děti a klíďo je odkrouhli je mi těch lidi- děti líto neměli takhle skončit jenom proto že Adolf uplatňoval bílou rasu a ostatní srážel na zem a choval se k nim jako ke zvířatům.

Re: Lítost

(... , 20. 1. 2012 20:52)

Osvětim byl vyhlazovací tábor ! takže žádná většina, ale minimum !!! lidí přežilo... celá druhá světová nese Gigantické ztráty !

Reakce na lítost(natašu)

(lukas, 14. 1. 2010 8:05)

Natašo,Natašo,jak můžeš napsat že většina lidí přežilo Osvětim?To nechápu.Je mi tě líto.

vzpomínka

(petr, 29. 5. 2009 18:13)

Milá Anko,čtu si historii o Osvětimi,když si čtu Váš život i některých lidí,je mi z toho do pláče,říkám si která bezcitná despota toto vše dokázala tak moc ublížit lidem,kteří byli jiné rasy.Budu na všechny vzpomínat a v srdci je uctívat i ty lidi kteří tu mezi námi už nejsou.

Anna a Eva

(Sen, 6. 2. 2009 21:58)

Zdravím Vás milé dámy, po přečtení spousty příspěvků,i Anina, je mi do pláče. Je mi 35 let. Stále čtu a nahlížím do historie a jen to málo co mohu udělat je to, že smekám před Vámi i ostatními co přežili. Ti, kteří se již nevrátili mají stálou vzpomínku. Do Osvětimi se chystáme, ale raději bez dcerky, mám obavu o její reakci. Mám pocit, že se Vás musím dotknout a pohlédnout do očí někomu kdo to opravdu prožil, je to něco tak zvláštního, že se to nedá popsat. Buďte statečné a zdravé. S veškerou úctou Sen.

vzpomínka

(Eva Pytelová, 18. 1. 2009 16:22)

Milá Anko,
přečetla jsem si Tvůj příběh a opět se dostavily vzpomínky na vše,co
jsme společně prožily.Čas běží a já sleduji,jak stále pracuješ pro Te-
rezínskou iniciativu.Je úžasné,co všechno už bylo vykonáno pro to,
aby se to víckrát neopakovalo,ale stále se historie opakuje v různých
obměnách.
Přeji Ti,Anko,hodně síly a zdraví pro další práci,pozdravuj všechny
společné známé.Vzhledem k mému handicapu jsem většinou doma
a stále sleduji vše,co se děje u nás i ve světě.
S pozdravem Eva Beerová-Pytelová