Jdi na obsah Jdi na menu
 


BORSKÝ, Heřman (plk.v.v.)

11. 1. 2009

* 22.4.1917 v tehdejším Novém Bohumíně

"Vyrůstal jsem v rodině mého strýce (ten i se svojí ženou zahynul během války v koncentračním táboře). Vyučil jsem se elektromechanikem a krátce, asi půl roku pracoval. Pak jsem byl delší dobu nezaměstnaný a vykonával jsem jen příležitostná zaměstnání, například závozníka nebo správce tenisových kurtů. Jako člen Sociálně - demokratické mládeže jsem navazoval spolupráci s komunistickými mládežnickými organizacemi za účelem vytvoření jednotné protifašistické fronty".

"Považovali mne za komunistu…"

"Po obsazení českého pohraničí německými vojsky jsem se obával, že budu za své politické angažmá potrestán, a proto jsem se v březnu 1939 rozhodl uprchnout do Polska. V obci Dobré u Frídku, která se tehdy stala hraniční obcí se mi podařilo kontaktovat převaděče, kteří mě za úplatu úspěšně převedli do Polska. V Krakově, kam jsem dorazil nejprve, jsem ovšem nebyl přijat do programu organizace, která pomáhala emigrantům z ČSR. To se mi podařilo až v Katovicích, kde takový projekt existoval pod záštitou britského konzulátu. Kdo nebyl součástí nějakého organizovaného programu, mohl být polskými úřady vrácen zpět. Polské úřady prováděli časté i noční kontroly na ubytovnách emigrantů. Britské úřady uspořádali ještě před vypuknutím války nábor do čsl. legií a připravovali jejich přesun. Přihlásil jsem se, ale oni byli informováni o mých politických aktivitách, považovali mne za komunistu a nepřijali".

Hranice přešla nás, ne my ji

"Pak vypukla válka a my jsme se vybaveni dokumenty od britského konzulátu (ty byly nezbytně nutné, protože Poláci neustáli chytali nějaké špióny) vydali v organizované skupině pěšky k hranicím SSSR. Jen občas se nám podařilo naskočit na nákladní vlak a ujet tak část naší cesty. Ve Lvově jsme zažili obsazení města sovětskou armádou, a tak fronta a zároveň hranice vlastně překročila nás a ne my jí. To bylo naše velké štěstí, protože tato hranice pak byla velmi přísně střežena a ti, kdo se jí pokusili ilegálně překročit, byli posíláni do gulagů".

V české vsi na Volyni

"V SSSR jsme se zkontaktovali s organizací MOPR (Meždunarodnaja organizacija pomošči revolucijoněram) a ta nám zajistila pobyt a práci v českých vesnicích na Volyňsku. Pracovali jsme tu u jednotlivých sedláků až do ledna 1940. Pak nás sovětské úřady, které na nás hleděli s nedůvěrou, přestěhovali až do Rostovské oblasti, kde jsme pak pracovali převážně v sovchozech. Já jsem byl umístěn v obci Milerovo jako elektrotechnik do sovchozní elektrárny. Zde jsem působil až do začátku roku 1942, kdy jsem přijal nabídku odjet do Buzuluku a vstoupit do 1. Čsl. samostatného praporu".

Mrazy a vedra v Buzuluku

"Do Buzuluku jsem přijel v lednu 1942 jako 47. Teprve po mě dorazil z Oranek a Suzdalu Čsl. vojenský legion s velitelem Svobodou. Výcvik byl těžký zvláště kvůli počasí, které tam panovalo. V létě hrozná vedra dosahující až + 40° C a naopak v zimě bylo i - 40° C. V létě musel být z tohoto důvodu výcvik někdy přeložen na noc. Nejčastější byly 20 - 30 kilometrové pochody v plné polní. Po jednom takovém dvouhodinovém, 25 kilometrů dlouhém zimním nočním pochodu jsme všichni než byste napočítal do deseti na tom sněhu spali. Za celou dobu výcviku a pobytu na frontě jsem však nebyl ani jednou nemocný".

Svoboda toužil mít orchestr

"Čsl. vojenský legion přijel i s šestičlenným jazzbandem a protože já jsem před válkou v Ostravě s podobnou kapelou také hrával po různých podnicích, stal jsem se jejich bubeníkem. Tahle kapela se vlastně stala základem pozdějšího vojenského uměleckého souboru V. Nejedlého. Hrávali jsme vždy v neděli dopoledne v buzuluckém parku a také jsme doprovázeli němé filmy v místním kině. Kapela se postupem času rozrostla v 16 - ti členný orchestr. V té době se v Buzuluku rekreoval jeden ukrajinský sbor, který o své vlastní hudebníky přišel při bombardování. Tak jsme byli našimi veliteli zapůjčeni k účinkování v několika ukrajinských operetách. Z jednoho závodního klubu se nám podařilo získat větší množství dechových nástrojů a protože jsme věděli, že Svoboda by si velmi přál mít vojenskou kutálku, pokusili jsme se secvičit pochod "Pětatřicátníci". Já jsem na trubku hrát uměl, ale někteří jiní na žádný dechový nástroj neuměli. Přesto jsme v předvečer vojenské přehlídky tento pochod zahráli Svobodovi pod okny jeho bytu. Svoboda vyšel ven, pogratuloval nám a prohlásil, že na druhý den musíme účinkovat na zmíněné přehlídce. My jsme však nic dalšího neuměli a hráli ty "Pětatřicátníky" pořád dokola. Po přehlídce z nás Svoboda udělal hudební četu, která byla součástí štábní roty a byli jsme osvobozeni od většiny povinností. Na frontě jsme ale byli u svých jednotek a k hudební četě jsme se vraceli zase na odpočinku. Například já jsem byl spojař. Někteří hudebníci z orchestru měli službu velmi nebezpečnou, možná nebezpečnější než bojové jednotky, třeba odstraňování poruch na vedení. Několik lidí při tom bylo těžce zraněno, protože Němci když objevili naše vedení, tak ho přerušili a okolí zaminovali.

Jak jsem byl zraněn a jak probíhalo moje léčení

"Já jsem byl zraněn při bombardování, když byla naše jednotka na odpočinku. Právě jsem s V. Nejedlým připravoval program dalšího koncertu, když jsme slyšeli nějaký hluk a tak jsme se šli podívat ven, o co jde. Bomba spadla přímo na dvůr domu, kde jsme byli ubytováni a zabila jednoho a zranila několik dalších vojáků. Mezi nimi i mne. Měl jsem poraněné oko a obě ruce prostřelené střepinou. Nepříjemné bylo, že když mě vezli do nemocnice tak jsem měl zavázané obě oči a přitom bombardování pokračovalo. Po několika dnech mě za pokračujícího bombardování převezli sanitním vlakem do Novosibirska, kde mě vyjmuli zraněné oko a kde jsem se pak 3 měsíce léčil. Po návratu k jednotce mě chtěli přeřadit jinam, ale V. Nejedlý prosadil můj návrat k hudebnímu souboru, který se mezitím příchodem volyňských Čechů rozšířil stejně jako celá jednotka".

Výměnný obchod

"Jednou jsme s orchestrem doprovázeli Svobodu na inspekční cestě do tankového učiliště v Tambově. Tam se učilo mnoho českých tankistů. V průběhu návštěvy jsme tam několikrát zahráli a když jsme pak odjížděli, tak se velitel učiliště pokusil udělat se Svobodou takový obchod. Nabídl mu, že pokud mu tam orchestr nechá tak mu k vydávaným tankům dva přidá. Svoboda to ale odmítl a z obchodu sešlo. To je taková perlička. Svoboda si na nás zvykl a nechtěl bez nás bejt".

Chtěl jsem být přitom

"Chtěl jsem pro svůj návrat něco udělat. Do Svobodovy armády jsme vstupovat nemuseli. Sám jsem měl nabídku, abych dál pracoval v sovchoze v Milerovu. Ne mojí vinou jsem však ne vždy byl účastníkem přímých bojů. Plnil jsem rozkazy."

(zkrácená verze přepisu, © Post Bellum)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář