Jdi na obsah Jdi na menu
 


Peřina František

21. 11. 2008

PEŘINA, František (genpor.v.v.)

Výpověď

 

"...Pak jsem ho jednou viděl, jak vyskočil z kouřícího letadla a zůstal viset na stromě. ‚Začaly mě pálit podrážky', vysvětloval, proč porušil sázku..."

"Při jedné akci ve Francii jsme s letkou pronásledovali roj německých bombardérů, bylo jich asi devadesát, které doprovázelo šedesát stíhaček. Letka se vrhla na bombardéry, ale já jsem do toho s nimi nešel - věděl jsem, že by to pravděpodobně nikdo z nás nepřežil. Místo toho jsem se snažil odpoutat pozornost stíhaček, což se mi podařilo. Díky tomu jsme přišli jen o jednoho z nás." Tak popisuje František Peřina jeden z mnoha svých válečných činů, díky nimž se stal naším nejslavnějším letcem, bojujícím v zahraničí.

 

"Když jsem byl mladý, tak platilo, že kdo nebyl voják, nebyl chlap. Odvod na vojnu - to byla radostná událost."

"Od malička jsem měl vztah ke zbraním a vůbec k technickým zařízením všeho druhu. V deseti letech jsem zastřelil první srnu a od té doby byl ze mě myslivec", vzpomíná František Peřina na své dětství. Vyučil se nástrojářem, ale v 18 letech se zhlédl v letecké akrobacii a u létání již zůstal. Kromě akrobacie se cvičil i ve střelbě a v obojím vynikl. Ve dvaceti letech byl přidělen ke 2.leteckému pluku v Olomouci.

"Nepochybovali jsme o tom, že bude válka a vítali jsme ji. Viděli jsme v ní možnost, jak získat zpátky republiku."

Když přišli Němci, byl rotmistrem, šéfpilotem 31. letky 2. leteckého pluku v Olomouci a měl před svatbou. Aby mohl co nejrychleji opustit republiku a připojit se k zahraničnímu odboji, do týdne se oženil a dva dny poté opustil Olomouc. Směřoval do Polska a odtud lodí do Francie. Jediné, co Francie mohla nabídnout čs. vojákům - z hlediska vojenského práva se vlastně jednalo o dezertéry - byl vstup do cizinecké legie s tím, že v případě vypuknutí války se začlení do regulérní francouzské armády. Po vstupu Francie do války se Peřina zapojil do bojů u letecké jednotky, kterou již znal z předválečných leteckých závodů a svými úspěšnými zásahy si brzy získal proslulost po celé Francii. Známý byl ovšem pod jménem Rinope, které používal kvůli Němcům. Podařilo se mu sestřelit devatenáct nepřátelských stíhaček, sám byl jednou sestřelen. "Strach jsem necítil, byla to pro mě spíš zábava a napětí - hra kdo s koho. Dá se říci, že jsem měl válku rád." Když ho sestřelili, snažil se dostat co nejdříve zpátky ke své jednotce. Pomohlo mu právě jeho slavné jméno: "Jeden strojvůdce kvůli mně odpojil lokomotivu a odvezl mě samotného hezký kus cesty přes Francii."

Z Francie do Anglie: "To bylo trochu jako z lágru do prezidentského paláce."

Když se obrana Francie začala hroutit, opustil Peřina zemi a přes Alžír se dostal do Anglie. Jeho první dojem byl stejný jako ostatních vojáků, kteří prošli nejprve francouzskou armádou a pak přijeli do Anglie. "Francouzi byli takoví ležérní, v anglické armádě vládl mnohem větší pořádek a také chování k nám bylo vstřícnější a velmi uctivé." Peřina se připojil k ostatním československým letcům a vytvořili proslulou 312. československou stíhací peruť. Mezi svými kolegy měl již pověst nejlepšího stíhače z Francie. Bitvy o Británii se zúčastnil jen zpočátku, potom dostal akutní zánět slepého střeva. K úkolům jeho letky patřilo také doprovázení spojeneckých bombardérů.

Pozitivně naladěný Peřina vzpomíná spíš na veselejší zážitky: "S mým nejlepším kamarádem v Anglii jsme měli takovou sázku: nikdy nevyskočit s padákem, dokud je nějaká šance přistát. Pak jsem ho jednou viděl, jak vyskočil z kouřícího letadla a zůstal viset na stromě, dokud ho nevysvobodili.- ‚Začaly mě pálit podrážky', vysvětloval, proč porušil sázku."

"Návrat do Československa byl zklamáním."

Když se slavný a v zahraničí vážený letec vrátil domů, místo zaslouženého obdivu se setkal s nezájmem. "Byt v Olomouci mi přidělili, až když jsem pohrozil, že přijdu druhý den s revolverem." Nemile ho také překvapilo, jak se z mnoha známých stali přes válku přesvědčení komunisté.

"Reicin mi vyhrožoval, že si na mě posvítí, ale nakonec mě nechali na pokoji, protože jsme v našem domě měli ubytovaného jednoho majora." Když se ale o majora začala zajímat policie, bylo jasné, že je potřeba jednat. Peřina využil nabídku svého kamaráda, sportovního letce, a "vypůjčil" si malé sportovní letadlo, se kterým jednoho deštivého dubnového dne roku 1949 odletěli s manželkou přes hranice do Německa. Navázal spojení s RAF a odjel do Anglie, kde působil pět let. Poté přesídlili do Kanady a v roce 1959 do USA. Do České republiky se definitivně vrátili v roce 1993 - po téměř padesáti letech - a tento návrat byl svým způsobem podobným zklamáním, jako poprvé, v roce 1945. "Přál bych si, aby Češi konečně přestali být tak závistiví, to mi tady vadí asi ze všeho nejvíc", říká dnes dvaadevadesátiletý František Peřina.

 

(zkrácená verze přepisu, © Post Bellum)


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Peřina František

(Aleš, 5. 9. 2009 15:39)

Bohužel PAN Peřina již není mezi nami

Pan Peřin František

(Sen, 6. 2. 2009 22:10)

I když řeknu " díky " tak to možná nikdo neuslyší a nepochopí. Díky takovým jako jste VY, žijeme. Vaše utrpení se nedá s ničím porovnat. Obdivuju lidi, kteří se postavili válce a bojovali. Pane Františku Peřino, mějte se jak nelépe Vám to půjde a ať Pán Bůh vidí jen ty dobré a statečné jako jste vy. Povyprávějte vnoučatům ať mohou vyprávět dalším a dalším. S velkým díky Vás zdraví Sen od Prahy.