Jdi na obsah Jdi na menu
 


Václav Hanfa - osud lidického dítěte

16. 1. 2008
Osud lidického dítěte


Vracejí se mi vzpomínky na osud Lidic v červnu 1942 a stále si říkám, jaká brutalita se děla lidickým dětem. Co mohly komu udělat, že je stihl tak krutý osud? Nic! V roce 2003 byla vydána pro Památník Lidice kniha Osudy lidických dětí. Nechci z ní opisovat, ale jen připomenout, že z osmdesáti osmi dětí bylo nakonec na poněmčení vybráno jen devět. Z této knihy a pak i z osobního vyprávění mě nejvíce zaujal osud chlapce Václava Hanfa. Pocházel ze tří dětí. V té době dvanáctileté Marušky, jedenáctitileté Aničky. Jemu bylo v roce 1942, kdy Lidice postihl ten smutný osud, osm let.

Zachránily ho sestry
Jeho otec byl havířem, ale také velitelem hasičů. Do tohoto sboru se snažil zapojit i mládež. Maminka byla v domácnosti a jako většina lidických manželek havířů a hutníků, chodila pomáhat na pole sedlákům.
Když byly děti na Kladně odebrány matkám a poslány do Lodže v Polsku, umístili je v bývalé továrně. Tady spaly na holé betonové podlaze, oblečeny jen v tom, co měly na sobě. Málokteré mělo alespoň kabátek, kterým se mohlo přikrýt. Nejhůře na tom byly ty nejmenší, které po nedostatečné, ale i nevhodné stravě a žádné hygieně, dostaly průjmy a zůstaly nakonec nahé. Jejich zubožení si nedovedu ani představit. Těchto nejmenších dětí do dvou let bylo šest. Tři z nich překročily stáří jednoho roku jen o několik dní.
Asi po týdnu přišlo několik esesáků a namátkou vybrali šest děvčat na převýchovu, mezi jinými také obě děvčata Hanfovy. Ta se dala do pláče a na dotaz odpověděla, že jim maminka nařídila, aby se postarala o bratra Venouška. Vybrali tedy i jeho a tímto zázrakem mu vlastně sestry zachránily život. Ostatních osmdesát jedna lidických dětí bylo později odvezeno do Chelmna a tam jejich život skončil v plynu.

Vybrán na převýchovu
Co se s dětmi, vlastně s Vendou Hanfem, dělo dál, vím už především z jeho vyprávění. Při jednom zájezdu do Berlína a do koncentračního tábora Ravensbrück, jsem se s ním dostala do hovoru. Začal vzpomínat na to, co vše prožil, kolika tábory prošel a co ho čekalo po návratu domů, kde se nesetkal s otcem, kterého v Lidicích popravili, ani s maminkou, která v roce 1944 zemřela v Ravensbrücku. Začínám tedy psát jeho vzpomínky od doby, kdy byl také vybrán na převýchovu.
Vybraných sedm dětí odvezli do dalšího tábora, obehnaného drátěným plotem, kde byly postele nad sebou a on spal společně se sestrami. V tomto táboře děti nepobyly dlouho a byly vlakem odvezeny do „Dětského domova“ v Puškau (Puščikovo). Byla to vila se zahradou. Tady se setkaly s dalšími dvěmi dětmi z Lidic (Vašek Zelenka a Hanička Špotová ), které byly vybrány k převýchově již na Kladně (třetí vybrané dítě na Kladně, Dáša Veselá, byla z neznámých důvodů vyřazena z převýchovy a nakonec také dána do plynu s dětmi z Ležáků).
V tomto domově nesměly děti mluvit jinak než německy a také tam některé chodily do školy. Asi po roce byly předávány německým rodinám do adopce. Venda se dostal spolu s mladší sestrou Aničkou do rodiny Straussových. Ve škole se však nechtěl učit německy, a tak ho rodina vrátila zpět.
Odtud byl odvezen do Rakouska SS Kinderheimu Oberweis, Ober-Donau, Alpenland. Byl to vlastně výcvikový tábor Hitlerjugend, vedený esesáky. Byli v něm chlapci hlavně polské národnosti. Hoši vykonávali různé práce, ale zejména byli cvičeni vojensky, aby až dosáhnou určitého věku, bylo s nimi počítáno jako s vojáky do první linie na frontu. Režim v táboře byl surově přísný, za sebemenší přestupek byli trestáni bitím nebo zavíráni do kobky, kde nebylo okno, jen staré haraburdí a pryčna na spaní. Jídla v táboře bylo málo a špatné. V kobce ho trestaný dostával ještě méně a studené.
Zmíním se ještě o malém Vaškovi Zelenkovi, kterého si žádná rodina nevybrala, a tak jako čtyřletý se také ocitl v tomto táboře (do adopce se dostal až v únoru 1945). Chlapci se poznali, Venda vzal Vaška pod svou ochranu a spal s ním v jedné posteli. Jednou, když nešťastnou náhodou Venda Hanf rozbil lustr, byl dán za trest do kobky a dostával málo jídla, malý Vašek Zelenka mu tam tajně podstrkoval kousek chleba ze svého přídělu.

V trestném táboře
Asi po ročním pobytu v tomto táboře byl Venda spolu s jinými chlapci odvážen do trestného tábora Maria Schmoll. Cestou byl však vlak bombardován, velitel transportu a další SS byli zabiti. Zachránilo se jen šest polských chlapců a Venda. Šli tedy dál pěšky, ale byl znovu nálet. Při něm přišel jeden chlapec o život a Vendovi kulka prostřelila ruku. Když konečně chlapci došli do Maria Schmoll, poslali je do maďarského tábora. Vedení měli v rukou nacisté, chovanci byli maďarští chlapci. Několik dní chlapci chodili do školy, ale pak se vedoucí místo výchovy zaměřili na jejich trestání. Bili je buď rákoskou nebo tyčí od vlajky. Jednou Venda opustil budovu domova, ale byl přistižen esesmanem, který ho kopl pod koleno tak, že dva měsíce nemohl chodit. Ležel na ubikaci bez jakéhokoliv ošetření a ještě dnes má jizvu. Jídla v tomto táboře bylo málo a špatné. Jaký tam byl ukrutný režim, ukazuje jedna událost. Chlapci museli nastoupit na dvůr a sledovat popravu asi dvanáctiletého chlapce, pravděpodobně Poláka. Ten musel položit hlavu na špalek a esesman mu jí velikou sekerou usekl. Chlapcům, kteří se na to museli dívat, bylo řečeno, že to provedou každému, kdo se něčím proviní.
V tomto maďarském táboře byl Venda necelý rok. Největší strádání prožil, když byl zařazen do Hitlerjugend a jak říká, chtěli z něho vychovat vraha jako byli oni sami, ale on je nenáviděl a naopak si stále uvědomoval, že je Čech. Věřím mu to, protože po návratu do vlasti byl jediným lidickým dítětem, které nezapomnělo mluvit česky.

Vrátil se do vlasti, ale…
Po skončení války se Václav dostal do polského tábora v Rakousku. Prošel Salzburgem, kde rovněž vystřídal dva tábory a chodil do polské školy. Původně ho také chtěli odvézt do Polska, ale on stále tvrdil, že je Čech.
V prosinci 1945 byl vypátrán českou pátrací skupinou, ta mu ukázala školní fotografii, kde poznal nejen sebe, ale i některé spolužáky. Předložili mu také svatební fotografii jeho rodičů, které okamžitě poznal a tím dokázal, že je opravdu Čech, Václav Hanf, a ne Wenzel Jan.
V této pátrací skupině byla jedna žena, paní Napravilová, která věděla, že Václav Hanf je úplný sirotek a chtěla ho adoptovat, protože sama děti neměla. Tehdejší vedení Lidic její žádost zamítlo s prohlášením, že lidické děti musejí vyrůstat v Lidicích. Jaký by byl asi osud Vendy, kdyby žil u této paní? Ta později emigrovala, do Čech se vrátila po roce 2000 a ubytovala se v Bechyni. Jednoho dne byl o Vendovi v novinách článek a v něm zmíněno také jméno této paní. Zavolala redakci, aby zjistila Vendovu adresu a napsala mu. Venda za ní přijel, a tak se po mnoha letech mohli opět obejmout.
Vrátil se do vlasti, ale bohužel nejenže se nesetkal s rodiči, ale už nikdy spolu sourozenci nežili jako jedna rodina – příbuzní si je rozebrali. Venda bydlel u strýce v Hřebči, Maruška na Kladně a Anička v Děčíně. Po vychození školy se vyučil elektrikářem.
Brzo se zamiloval a chtěl se oženit. Dívka však byla ze statku a její rodina se měla z vesnice vystěhovat do pohraničí. V Lidicích mu bylo řečeno, že nepřichází v úvahu, aby si lidické dítě vzalo kulakovu dceru (Nevím, kdo mu to zakázal. Bylo by zajímavé to vědět).
V té době byl také odveden na vojnu a chtěl na ní trvale zůstat. Bylo mu však oznámeno, že nepřichází v úvahu, aby se českým důstojníkem stal člověk, který byl členem Hitlerjugend. Nevím od koho se dozvěděli o tzv. členství ani jak bylo možné, že někdo po válce mohl takto uvažovat. Vždyť on byl v dětském koncentráku, kde byli Poláci, on Čech a možná i děti jiných národností cvičeny vojensky, aby je v patnáctiti letech poslali na frontu do první linie.
Na vojně mu také doporučili, aby se s dívkou z kulacké rodiny rozešel. On na to namítl, že to nemůže udělat, protože s ní čeká dítě. Bylo mu odpovězeno, že se o dítě už postarají. „S tím mám zkušenost, jak se jiní postarali o děti,“ odpověděl.
Tajně se s dívkou, s níž čekal dítě, v kostele oženil také proto, aby měla jiné příjmení a neodstěhovali ji do pohraničí. Farář, který je tajně oddal, byl za to pronásledován.
Teď přijde to nejotřesnější, co Vendu ve vlastní zemi potkalo. Byl odvelen k tzv. pomocnému technickému praporu. Je to vůbec možné? Lidické dítě, jedno z mála, které se vrátilo. Mělo být hýčkáno a ne trestáno!
Jak nakonec jeho život pokračoval? Narodila se jim holčička a když už seděla, přinesl ji Venda na Národní výbor v Lidicích, posadil na stůl a zeptal se, co s tím dítětem má dělat. Konečně mu byl povolen i úřední sňatek.
Jeho další osud? Je šťastně ženatý, narodily se jim tři děti a má pět vnoučat. Dcera (ta již bohužel nežije) absolvovala ekonomickou školu, syn vystudoval vysokou školu a nejmladšího syna má u sebe.
Když si pomyslím, co takové dítě ve svém dětství muselo prožít (vrátil se po nedobrovolném pobytu a utrpení v cizině ve dvanácti letech), jak se v dospělosti o sebe a o svou rodinu s manželkou postarali, mají oba mou úctu.


Jaroslava Skleničková
(Honorář na Fond NO)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:(

(Mája, 4. 1. 2012 11:14)

Přečetla jsem celý článek.Nic nikdy nepřečtu do konce,ale tohle mě opravdu zajímá a moc mě to mrzí.Je to opravdu hrozný osud.Nakonec to dopadlo dobře.Moc se zajímám o koncentrační tábory a o Lidice.Vždycky pláču.

Re: :(

(xxx, 27. 3. 2012 23:50)

dá se někde sehnat jak dopadl vězen č.114585 k.l.mauthausen

hledám tetu

(Jaroslava Burghardová, 14. 5. 2009 16:54)

přeji hezký den,přečetla jsem si tyto stránky,a moc mne zajímá osud mé tety,moje babička bydlela v Buštěhradu a její toho času malá dcerka chodila do lidické školy do 1 nebo 2 třídy v době kdy byly vypáleny, Z babiččina vyprávění vím,že byla odvezena na převýchovu do Německa. Víc bohužel nevím,jmenovala se Miluška Miková. mluvilo se o tom že byla dána do plynu,ale babička do poslední chvíle svého života věřila že žije v německu. Proto Vás prosím o jaké koliv informace o této maličké. Zde je na mě kontakt 733 68 11 10 a budu velice potěšena každou informací nebo zaslaným dokumentem, po zavolání sdělím adresu, Děkuji mnohokrát,neteř Jaroslava.

OBETE

(DANO, 8. 1. 2009 12:54)

krajiny ako su Cesko alebo Slovensko si nedokažu važit slobodu, a preto mame pri moci stale komunistov, a zabudame na neštastie ostatnych, čo sa može prihodit aj nam