Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historické shrnutí události na Jesenicku

15. 5. 2009

Zajatecké tábory na Jesenicku za druhé světové války

Přepad Polska a jeho porážka poskytly Německu nejen bohaté zásoby surovin, nýbrž i množství laciných pracovních sil, které byly posílány i na Jesenicko. A tak už v listopadu 1939 přišlo do kaolinových dolů ve Vidnavě 60 zajatých Poláků.

 Se stejnou rychlostí se na Jesenicko dostali francouzští a angličtí zajatci po pádu Francie už v červenci 1940, kdy 35 Francouzů začalo pracovat na lesní správě v Dolním Domašově a v tutéž dobu byli přidělováni četným zemědělcům na výpomoc ve žních.

 Největším zajateckým táborem na Jesenicku se stal bývalý teologický seminář ve Vidnavě, kde bylo umístěno koncem září 1940 asi 600 francouzských důstojníků a 100 obyčejných vojáků.

 Ve velmi krátké době byly vystavěny tábory v Domašově(Thomasdorf), Adolfovicích(Adelsdorf), Nýznerově(Niesnersberg), a v Račím údolí(Krebsgrundtall),  takže brzy v nich mohlo být ubytováno na 550 zajatců.

 Další příliv zajatců pro německou výrobu přineslo napadení Sovětského svazu německými fašisty v červnu 1941. Počáteční úspěchy útočníka, spojené se značnými územními zisky, mu umožnily zmocnit se většího počtu zajatců. V říjnu 1941 bylo 250 sovětských zajatců nacpáno do táboru v Domařově a na Rejvízu, ač kapacita táborů byla daleko menší.

 Podle neúplných statistik bylo na území Jesenicka zřízeno na 40 táborů, schopných pojmout na 3 000 zajatců. Podle týchž ne zcela spolehlivých údajů prošlo jimi za celou válku asi 6 000 zajatců, a to asi 2 500 sovětských občanů, 2 000 Angličanů, 1 000 Francouzů a 500 Poláků. Do tohoto počtu nejsou zahrnuty polští a východní dělníci, ubytování často mimo tábory, kterých mohlo být na 4 000, takže přibližný počet zajatců a dělníků, nahnaných nacistickým režimem na Jesenicko, se blížil k 10 000 lidí. K nejžádostivějším uchazečům o tyto pracovní síly patřilo komorní ředitelství v Javorníku(Jauernig). Ostatní zajatci robotovali v sedmi kamenolomech a kamenických dílnách, mezi jinými též v Baťově lomu ve Staré Červené Vodě, ve 4 továrnách, na 2 pilách a zbytek v zemědělství.

 

Pro Jesenicko byli sovětští zajatci stejně jako angličtí a francouzští vysíláni z hlavního sběrného tábora v Lamsdorfu u Opolí(nyní Lambinowice) prostřednictvím pracovního úřadu v Jeseníku. Rozdělovník zajatců pořizoval místodržitelský úřad v Liberci podle žádosti, podávaných jednotlivými zaměstnavateli jejich zájmovým organizacím.

Pohlednice hl. brány tzv. Britenlager (Stammlager VIIIB/344 Lamsdorf) S datem poštovního razítka 15.11.1944.

 

Strava zajatců byla ubohá, jak to odpovídalo směrnicím říšského ministra pro výživu. Tak lesní správa na Rejvízu začala sovětským zajatcům ve svém táboře připravovat chléb z mouky, namleté z hrachového listí. Mouka, dovezená firmou Wilhelm Meissner v Nise z Holandska, byla nejprve delší dobu máčena ve vodě, než se s ní dalo udělat těsto. Po požití chleba z tak pochybné mouky se sovětští zajatci při práci v lese zhroutili a v květnu 1944 jich bylo 60 odvezeno zpět do hlavního tábora v Lamsdorfu. Podobně i přípravek používaný k vaření polévky pro zajatce byl shledán zcela závadným, protože byly do něho přimíšeny hlína a písek a nadto byl ještě plesnivý.

 Také anglickým zajatcům na Rejvízu, kteří zde po květnu 1944 vystřídali zdecimované rudoarmějce, dodali z Jeseníku shnilou zeleninu, plesnivé a smrduté zelí v bečkách a brambory z 80% tak zkažené, že je ani prasata nechtěla žrát.

 Je nasnadě, že při tak hanebné stravě musel být zdravotní stav zajatců strašný, zejména, když za obtížných povětrnostních poměrů konali těžkou práci v lese. Na Rejvízu bylo kupříkladu počátkem října 1943 106 sovětských zajatců, z nichž bylo v polovici března 1944 schopno pracovat jen 54. Sovětští zajatci hromadně trpěli střevními, žaludečními, srdečními a plicními chorobami, těžkými nachlazeninami a vodnatelností. Veliký počet zajatců byl ustavičně nemocný a zaměstnavatelé se jich ihned zbavovali tak, že je vraceli do hlavního tábora.

 Mezi zesláblými a těžkou práci vyčerpanými zajatci mívala smrt hojnou a strašlivou žeň. V prosinci 1941 vypukla ve dvou táborech v Domašově a v táboře na Rejvízu mezi sovětskými zajatci epidemie skvrnitého tyfu, na kterou v době necelých dvou měsíců zemřelo v táboře u Bystrého potoka 36, v údolí Borku 18 a na Rejvízu 22 nemocných. Nikdy se příliš nezjišťovalo, kdo jejich smrt zavinil.

Teprve v květnu 1942 byly prořídlé řady zajatců doplněny novým kontingentem z hlavního tábora v Lamsdorfu.

 

Jiným hromadným hrobem rudoarmějců se stal tábor při muniční továrně Muna v Mikulovicích, vystavěné politickými vězni v roce 1940. Tábor v roce 1942 vyměnil své obyvatele, když angličtí zajatci byli nahrazeni sovětskými. Poměry v táboře byly tak strašné, že 34 jich v něm zemřelo hladem a vysílením.

 Další tři sovětští zajatci zemřeli v Nové Červené Vodě, jeden ke konci války v Nýznerově, takže podle velmi neúplných dat zemřelo na Jesenicku vysílením a nemocemi 114 sovětských zajatců. Z ostatních národností zemřeli ve Vápenné dva Angličané a v Bernarticích 1 Francouz.

 

Nutno podotknou, že hlavním táborem v Lamsdorfu prošlo okolo 390 000 zajatců. Přímo v něm nebo v některém z 200 pobočných táborů zahynulo více než 57 000 zajatců.

 

Zásadní obrat v dějinách světové války, který začal porážkou německé armády u Stalingradu v únoru 1943, se brzy projevil i v zázemí „třetí říše“. Zmatek, který se začal projevovat na všech úsecích hospodářství a veřejné správy, zasáhl i zajatecké tábory. Po četných sabotážích, provedených zajatci a cizími dělníky, se nacistické úřady rozhodly co nejčastěji zajatce přemisťovat. Postihlo to i sovětské zajatce, kteří byli v létě 1943 převezeni k práci do hornoslezských dolů. Na jejich místa přišli ještě zeslábější rudoarmějci z Tádžikistánu, Kirgizie, Turkménie, Uzbekistánu, Krymu a Kubáně, k nimž se nacisté z rasistických předsudků chovali ještě hůře než k Rusů. Porot se noví osazenci táborů hned po příchodu pokoušeli uniknout, zejména z Rejvízu, kde se jim dařilo nejhůře. V prvé polovici října jich uprchlo něco přes deset, ale jen několika se pokus zdařil, někteří byli brzy polapeni a při posledním pokusu byli tři zajatci zastřeleni. Smrtí byly trestány i sabotáže. Dva polští dělníci ve Vlčicích, kteří zapálili stoh slámy, byli nacistickými vrahy ihned oběšeni. K popravě byli svezeni polští a východní dělníci z celého okolí, aby byli krutou podívanou odstrašeni od podobných činů.

 

  Dne 12. ledna 1945 zahájila Rudá armáda novou mohutnou ofenzívu, která v rychlém sledu vrhla frontu o několik set kilometrů zpět k centru fašistické moci. Zdemoralizované jednotky německé armády se valily přes jesenická údolí, smíchány s prchajícími civilisty, s odvlékanými vězni, zajatci a dělníky. Strach z odplaty za tolik napáchaných zločinů narůstal i v nacistických pohlavárech, kteří si najednou uvědomili, že se s lidmi z východních zemí lidsky nezacházelo.

 

 30. března 1945 byla část zajatců odvedena přes Jeseník do Bavor a do Prahy, jiná zase přes Kladsko na západ. Východní dělníci, mající své sběrné středisko v hostinci U slunce v Bukovicích(Buchelsdorf), byli dopravování do okolí Moravské Třebová(Mährisch Trübau). Dělníci, kteří se nedostali do transportu, měli být přísně hlídáni volksšturmem, aby jich sovětská armáda nemohla používat jako zpravodajů.

 V panujícím chaosu se pokoušeli zajatci uprchnout, obávajíce se hromadné likvidace. Počátkem roku 1945 se devět Angličanů dalo na útěk z tábora ve Vidnavě, jehož zdmi a ostnatými překážkami se podhrabali, ale u Kobylé byli dopadeni a čtyři z nich zastřeleni.

 Neméně dramatický se odehrál pokus sovětských zajatců v Kobylé, kde pracovali na velkostatku barona v. Skal. Jeden z nich zneškodnil hlídače a pomohl tak ostatním k útěku, ale brzy byli vypátráni a postříleni až na hlavního strůjce jménem Alexandrova, který se schoval v nádražním kanálu železnice Dolní Lipová – Javorník. Německý zaměstnanec ze stanice Kobylá, který byl patrně do plánu zasvěcen, mu přinesl pohovku a zanesl otvor dřevem, takže ho němečtí vojáci nevypátrali. V tomto úkrytu se Alexandrov šťastně dočkal příchodu Rudé armády, jsa přes dva měsíce živen oním bavorským železničářem.

 Jiný sovětský zajatec jménem Abraham Špunkin, pocházející ze Smolenska, byl zastřelen 17. února 1945 v Písečné(Sandhübel).

 

 Konečně počátkem května 1945 osvobodila Rudá armáda Jesenicko dvěma proudy, a to přes Rejvíz a Otmuchov. Fašismus, který zaplavil tento kraj před sedmi lety, byl jí odtud vyhnán, poznamenav jej krví a utrpením tisíců zajatců a dělníků z východu i západu Evropy.

 

Roman Janas

 

 

Chtěl bych poprosit všechny, kteří mohou přispět jakýmkoliv materiálem k tomuto tématu o zapůjčení. ( janas@jen.cz )

 

Více informací se dozvíte na mé internetové adrese ( http://www.zajatecke-tabory.estranky.cz/

nebo

http://www.koncentracni-tabory.estranky.cz/ )

 

Zdroj:

- Rudolf Zuber (Zajatecké tábory na Jesenicku za druhé světové války)

- Okresní archív v Jeseníku

- Zahraniční internetové stránky

-------------------------------------------------------------

Osvobození Jeseníku Sovětskou armádou 

Rok 1944 zasadil nacistickému Německu smrtelné rány na všech bojištích a spojenecké armády se nezadržitelně blížily k původním německým hranicím. Už jen hrstky fanatických hitlerovců doufaly v zázračný obrat nasazením střel V1 aV2, ale zbytek německého obyvatelstva už byl na duchu zcela zlomen. Jeho odpor měla podepřít i záměrně šířená líčení o hrůzách života v Sovětském svazu. Dne 12. ledna 1945 urychlila sovětská armáda o několik dní útok na Slezsko, aby ulehčila západním spojencům obranu proti nečekané německé ofenzívě v Ardenách. Sovětská vojska pronikla až do blízkosti Nisy, takže příšera války začala tlouct i na brány Jesenicka. Úřady vyhlásily pod přísnými tresty povinnost mužů nad šedesát let i mladíků ani ne škole odrostlých hlásit se do Volkssturmu, kde byli narychlo vycvičeni v zacházení se zbraněmi, především s protipancéřovými střelami.

Paniku mezi obyvatelstvem množily proudy uprchlíků, valících se ze Slezska přes Jesenicko na západ. Zděšení však vyvolaly tzv. pochody smrti, sestávající z vězňů koncentračních táborů v Osvětimi a Ratiboři. Za kruté zimy přešlo koncem ledna a počátkem února několik takových transportů přes Mikulovice, Velké Kunětice, Javorník a Bílou Vodou. Šlo většinou o Židy, Poláky, Francouze a Němce, oblečené v lehkých trestaneckých hadrech a obuté jen do dřeváků. Kdo nemohl dále, byl zastřelen ranou do týla a hozen do příkopu. Mrtví byli pohřbeni někde na hřbitovech, u Bílého Potoka na mrchovišti. Zatím se netrhly proudy civilních i vojenských uprchlíků, pročesávané zvláštními komandy, pátrajícími po dezertérech. Jen v Jeseníku jich bylo v krátkém rozmezí dvou měsíců zastřeleno šest. Kdo se z civilistů opovážil mluvit o prohrané válce, byl rovněž zastřelen. Tento osud stihl berního úředníka z Vidnavy dr. Junga, který byl vojenským soudem v Šumperku odsouzen a ihned popraven, ač mu bylo 63. let. Úřady, které živily v lidu "vůli k odporu až do konce", připravovaly se tajně k evakuaci a přední představitelé nacismu se dávali včas přeložit do říše.

Koncem března už mohl každý vidět večer rudou zář požárů z bojiště kolem Nisy a Hlucholaz. Zděšení se zvětšovalo při menších náletech sovětských letadel na Mikulovice a Javorník, které dokazovaly, že německá luftwaffe už neexistuje. V dubnu se fronta kolem Nisy uklidnila, protože hlavní nápor sovětské armády směřoval na Berlín. Jeho pád a smrt Hitlera dala v Jeseníku podnět k smuteční tryzně pro hlouček nacistů, kteří prohlašovali, že vůdce se stal obětí zákeřné vraždy. Počátkem května tvořila frontu linie Nisa - Otmuchov - Hlucholazy. Proti německé 17. armádě skupiny Střed pod velením generála Schörnera stála 59. armáda 1. ukrajinského frontu, které velel generálporučík I. T. Korovnikov. Po dobytí Ostravy hrozil Schörnerovým vojskům obchvat, a proto byl 6. května nařízen jejich rychlý ústup do Kladska. Znovu a tentokrát definitivně se valila německá armáda přes Jesenicko, majíc v patách zatím neviditelného pronásledovatele.

Jevištěm konečného rozuzlení válečného dramatu se stal Jeseník. Zde se počátkem května ustavil tříčlenný tajný národní výbor, jehož členy se stali komunista Eduard Zorn, známý svou politickou činností na Jesenicku od vzniku KSČ, dále kapitán Jan Krejčí a profesor P. Josef Ehrlich. Těm se podařilo získat dezertéra německého vojska poručíka Kurta Sallabu, aby odstranil nálože, jimiž měly být po ústupu všech německých jednotek vyhozeny do vzduchu mosty přes řeku Bělou a Stařič. Kromě toho začali jednat i s velitelem zbylé posádky a landrátem Campem, aby bylo vedení města předáno do rukou národního výboru bez velkých hmotných škod. O těchto pokusech členů národního výboru se dozvěděla skupina esesmanů, která se ve městě zdržovala, a ta začala po Zornovi a Krejčím pátrat, aby je zastřelila. Proto se oba skryli v Bukovicích, kde vyčkávali příchodu Rudé armády. Esesáci se po marném hledání obou mužů vrátili do hotelu Koruna ( dnes hotel Jeseník) a dali se do pití. Kolem 13. hodiny vyšel hoteliér Klimesch na ulici a ke svému překvapení uviděl od náměstí kráčet několik sovětských vojáků, předvoj větších celků 60. armády 4. ukrajinského frontu, které pronikaly přes Krnov na Jesenicko. Vzruch na ulici zpozorovali i esesáci, vyběhnuvší ven s napřaženými revolvery. První spatřili sovětského kapitána, který jim podával ruce se slovy: "Kamarádi, je po válce". Místo odpovědi jeden z Němců kapitána tak těžce postřelil, že ten zakrátko zemřel. Kapitánovi průvodci však esesmana zastřelili a stejný osud stihl i jeho druhy, kteří se snažili utéci. Jednoho z nich zastřelil místní německý policista.

Tragický omyl sovětského kapitána se odehrál krátce předtím, než kolem 15. hodiny vjely do Jeseníku větší skupiny sovětské armády, která se dostala přes Rejvíz do údolí Bělé. Nedlouho předtím se odehrála v Adolfovicích další tragédie, jež stála životy mnoha lidí. Ve stodole řezníka Schuberta byly po rozpuštění Volkssturmu uloženy zbraně, munice a potraviny. Lidem bylo slíbeno, že potraviny budou rozdány a tak se kolem stodoly shromáždil velký zástup. V tu chvíli hodil nějaký fanatik do skladiště s municí doutnák a stodola vyletěla do povětří. Výbuchem bylo zabito mnoho osob a hodně jich zemřelo na následky těžkých zranění. Počet obětí tohoto strašlivého zločinu nebyl nikdy zjištěn, protože byly mezi nimi i četné osoby evakuované z říše, které ve zmatku nikdo nehledal.

Symbolickým závěrem konce války byl pohřeb sovětského kapitána, jehož tělesným pozůstatkům byl připraven z kamenů vyzděný hrob na hřišti, kde dnes stojí socha Rudoarmějce. Za zvuků zvonů a hřmění čestných salv byl v něm uložen sovětský kapitán, jenž byl asi jedinou obětí pří dobývání Jesenicka. Ostatní místa v tomto kraji byla obsazena bez boje. Jen když sovětské vojsko, postupující od Otmuchova, obsadilo 8. května Javorník, vystřelilo německé dělostřelectvo z pozic nad Travnou několik ran na město a poškodilo pár budov. V mnoha místech vyjeli zástupci obcí sovětské armádě vstříc s bílým praporem a se sdělením, že v nich už není německá armáda. Do Travné přišly první sovětské jednotky ráno 9. května a tím bylo osvobození Jesenicka dovršeno.

Památka na padlého sovětského kapitána však nevybledla a úsilím tehdejšího tajemníka MNV Jeseník Gorala se podařilo zjistit, že šlo o kpt. M. F. Fedorčenka, jehož manželka a dvě dcery, žijící v Krásnodaru, přijely roku 1964 do Jeseníku, kde o dva roky později byla jeho žena poctěna čestným občanstvím města. Navíc byl roku 1965 odhalen na hrobě kapitána Fedorčenka pomník s postavou rudoarmějce, jehož autorem byl sochař Josef Žbik. Prostor kolem pomníku se stal jevištěm každoročních oslav 9. května a 7. listopadu.

(Kladení věnců k pomníku Rudoarmejce Jeseníku v roce 1966 (v čele rodina Fedorčenkova))

-

Osvobození Jesenicka a Jeseníku Rudou armádou se stalo mezníkem v dějinách tohoto kraje, protože bylo počátkem zásadních sociálních, politických i národnostních změn, jimiž byla započata jeho mírová výstavba, trvající už 35. let.

(Projev Eduarda Zorna nad hrobem kpt. M. F. Fedorčenka)

-

Použitá literatura:

R. Zuber, Rok 1945 na Jesenicku, Severní Morava 12 (1965)

V. Zeman, K osvobození Jeseníku, Severní Morava 29 (1975)

E. Zorn, Vzpomínky na květen 1945 ve Frývaldově, Severní Morava 12 (1965)

Vydalo Okresní vlastivědné muzeum v Šumperku (4/1980)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dobrá práce

(Doc. PhDr. Vítězslav Vaculík CSc. , 28. 9. 2017 6:51)

V roce 1938 jsem s rodiči opustil Sudety. (Nový Jičín). A vrátil jsem se v roce1946. Domnivám se, že prací, jako je tato, nebude ještě dlouho dost. Zejména v době, kdy sametové hlásky učitelek dějepisu dokážou i v médiích tvrdit něco ve smyslu :ČSR osvobodili výhradně američtí vojáci, takticky převlečení za Rusy a chudáka Heydricha zákeřně zamordovali teroristé. Je třeba, aby mladí lidé aspoň někde zahlédli nejen pravdu o chování hitlerovců k jiným národům i k méně fanatickým vlastnim lidem. Zejména je treba vědět, že Osvetim nebyla jen v Polsku, že se jako chobotnice roztahovala i na našem území k Lomnice u Rýmařova i jinde) a že nebyla sama. Že u nás neumirali jen sovětští a polští zajatci. Že to byli obránci celé okupované Evropy. A že zapomenout nesmí zejmena ta náplava, která se sem nahrnula odkudkoli, jako lidé bez tradic a paměti, jakymi chtějí zůstat i ve 4.generaci.
Včera, 27.9.2017, narazila dcera na představitele obce Jiříkov, který zvyšoval hlas, dotčen dotazem po původním místě hrobu kapitána francouzské armády Vincenta Gilberta, zavražděného nacisty 17.1.1941 v OFL VIII H/Z Eulenberg, dnes hrad Sovinec, katastr Jiříkov. Neznat dějiny vlastní obce, jakkoli převzaté, je ostudné. A nezajimat se, neboť to bylo"za Němců v minulém století, je neodpustitelné. Svědčí o neúctě k přinesené svobodě i k místům, která mohli tito čecháčkové ziskat. Neboť Čech či vlastenec, se nestydí za dějiny, a uchovává je v paměti i když nejsou lichotivé k místům či lidem a náleží treba i nepříteli. Třeba jen proto, aby se nemusel stydět před dějinami sám, nebo aby se to už nikdy neopakovalo.
Děti ze Školičky základů umělecké práce pro děti z Malé Morávky při Galerii U Šťastných Bobtailů by nemusely tak těžce pátrat po historii repatriace ostatků jednoho z tolika DVOU francouzskych důstojníků, kteří byli pohřbeni nekde u Eulenb... Totiž Sovince.
Kapitán Vincent Gilbert *10.9.1882 v Montluçon + 17.1.1941 (popraven) na hradě Sovinci byl vyznamenán Andělem lepší svět - Dětskou Mírovou cenou in memoriam právě onemi dětmi. Stejného Anděla ma třeba Antonín Kalina (Třebíč), Jan Kubiš(Dolní Vilemovice), Jindřiška Nováková (KT Mauthsusen), sir Nicholas Winton(únor 2015), generá Jaroslav Klemeš (říjen 2016), obec Lidice, deti a učitelé Terezínského Ghetta či města Stoke-on-Trent (GB), SanJerōnimo - Lidice (Mex.), Hirošima a Nagasaki(Japonsko) Kapitán Gilbert je v dobré společnosti. Jen kdyby nekdo věděl, kde je misto původního hrobu! A jak to tam dnes vypadá. Protože "Jiříkov" to neví. A asi ani nechce.
Proto jsou prace, jako výše uvedená, potřebné. Dekuji.

pracovní tábory na jesenicku

(Petr Kollmann kollmannovi@email.cz, 21. 1. 2011 17:36)

Vážení,
hledáme jakoukoli drobnost, svědectví, vzpomínky na anglické zajatce v táborech Vápenná,Krnov,Bruntál,Skorošice, Žulová, Nýznerov. Děkuji za odpověď

pracovní tábory na jesenicku

(Petr Kollmann, 21. 1. 2011 17:34)


Vážení,
hledáme jakoukoli drobnost, svědectví, vzpomínky na anglické zajatce v táborech Vápenná,Krnov,Bruntál,Skorošice, Žulová, Nýznerov. Děkuji za odpověď

SUPR

(DEDE, 3. 6. 2009 18:35)

TAKOVE ZARITKY ME S TECH KONCETRACNICH TABORU ME DESI CHTELA BYCH SE DOZVEDET VIC POVITE MI O NICH VIC CHTELA BYCH SE TAM PODIVAT KDO TO NAPSAL JE BOREC FAKT FAKT FAKT JO PAPA