Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maurice Boussuge

maurice-boussuge-portret.jpg

Adelsdorf (Adolfovice)

 

 Místo určení – práce na statku

     Maurice Boussuge (1919 - 2008) je uveden na oficiálním seznamu 70 francouzských zajatců z 31. ledna 1941.

 19. ledna 1941 byl přidělen do první speciální jednotky. Určili mu práci na statcích v oblasti Frývaldova v Sudetech v Československu. Sudety byly obsazeny v roce 1938 Německem. Byl veden u pracovního velitelství 207 – Adolfovice, které patřilo k lágru VIII C (Sagan – Zagan, Polsko). V tomto lágru byl do 1. května 1943. Následně byl zařazen do lágru VIII B (Lamsdorf – Lambinovice, Polsko) do 15. srpna. Až do svého osvobození byl zařazen do lágru VIII D (Teschen – Cieszyn, Polsko/Český Těšín, Česká republika).


Město Frývaldov bylo přejmenováno na Jeseník, nachází se v Olomouckém kraji, část republiky Morava, Česká republika.


Pracovní umístění:
od  21.června do 23. října 1941 statek Hermanna Bemerta - Thomasdorf, Domašov, okres Jeseník, Olomoucký kraj, Česká republika
od 24. října  do  10. ledna 1942 statek Wilhelma Jögera - Adelsdorf,  Bělá pod Pradědem, Adolfovice, okres Jeseník, Olomoucký kraj, Česká republika
od 11. ledna 1942 do  17. dubna 1943 statek Josepha Göttlicha v Adolfovicích
od18. dubna 1943 do ? statek  Ernesta Grögera v Adolfovicích


Na statku pracoval během dne. Každý večer se vracel spát na velitelství v Jeseníku.

 

 

Život zajatce

Matrika zajatců – číslo  3292/101

Na statku žila vdaná žena se svým tchánem a tchýní, manžel byl mobilizován. Oslovoval jsem ji „statkářko“, neboť ona a její manžel byli statkáři. Jeho otec byl skoro slepý a nemohl již pracovat. Tyto dvě ženy musely zvládnout všechnu práci. Švagr jim pomáhal, ale přesto potřebovali výpomoc, jak se dnes říká.

Statek nebyl velký: pěstovali obilí a brambory, měli několik krav, prasat, nějakou drůbež.

 Měl jsem na starost pole a louky: obdělávání půdy, setí, sečení a sklizeň. Na podzim a v zimě jsem svážel dřevo z lesa, který patřil ke statku.  Kdyby se dospívající členové rodiny starali o krávy, ovce či úrodu na zahradě, nikdy bych nedělal hlavní zemědělské činnosti.Vysvětlili mi, že všechno řídí staří rodiče, statkářka a švagr. Především jsem se naučil pracovat s koněm, stali se z nás dobří kamarádi.

 

Na počátku mého pobytu u Göttlichových se ráno opakovala stejná situace. Stará statkářka mě pozdravila „Heil Hitler“ a udělala patřičné gesto. Neodpovídal jsem. Po několika dnech se mě zeptala, proč nezdravím. Vysvětlil jsem jí, že nejsem Němec a nebude takto zdravit. Jsem zajatec, zadržen na základě dohody, podepsané v Ženevě. Od tohoto dne jsme se vždy pozdravili „Gut Morgen“. Mohl jsem si ráno vypít kávu, zvláště v zimě jsem to ocenil, neboť jsem chodil pěšky ve sněhu z Frývaldova.
Jak čas ubíhal, postupně jsem si zvykal na svou novou roli – zemědělce.

V zimě jsem pracoval v lese s koněm a stahoval dříví na statek. Práci mi zadával švagr nebo soused. Bylo to velmi náročné, zima, mráz, velké množství sněhu, koně se častokrát bořili do půlky těla do sněhu. Práce byla nebezpečná, museli jsme být opatrní. Když jsme se vraceli domů, byl jsem vždy velmi promočený, dlouhý vojenský plášť, který jsem musel nosit, nasákl velmi rychle. Sehnali mi však jiné boty na práci.  V poledne jsem si mohl věci nechat usušit.

Obědval jsem se všemi členy rodiny společně. Po nějakou dobu pracovali na statku ruský zajatec a mladý Polák. Nejedli s námi. Vycítil jsem, že Slované nebyli vyhledáváni.

Je pravda, že ruský zajatec byl tak trochu „omezený“. Velkým problémem byla jazyková bariéra. Byl o něco starší než já a navíc hulvát. Míval jsem cigarety, které mi přišly v balíku. Když jsem si je nehlídal, sebral mi je, aniž by se zeptal. Někdy jsme si vyměnili náš tabák. Pochopil jsem, proč mu tolik chutnaly mé cigarety. Cigarety si balil sám do ústřižků z novin, dával si tam nekvalitní tabák, a když si zapálil, vypadalo to, jako by se rozsvítila lucerna.

Jindy mě zase poprosila statkářka, abych mu ukázal, jak se vyklízí hnůj u krav ve chlévě. Ruský zajatec nepoužil ani lopatu ani vidle, hnůj nabíral rukama a pak si ruce neumyl.

 

Druhý zajatecký kamarád byl Polák a jmenoval se Milec. Pracovali jsme spolu od ledna 1943 do února 1944. Byl velmi neposlušný, neukázněný někdy až nesnesitelný i ke mně. Starý statkář často jedl cibuli. Už skoro neviděl, cibuli před něj položili na stůl vždy na stejné místo. Oloupal si ji a nakrájel. Milec prošel okolo stolu a zamíchal slupky s kousky cibule. Starý pán s velkou radostí vkládal do úst kousky něčeho a Milec se škodolibě smál. Někdy mi musel pomáhat, ale bylo velmi těžké ho přinutit k práci. Nenaléhal jsem, ale občas jsme se pohádali. Jednou jsme se pohádali více než obvykle. Uchopil vidle a chtěl mě s nimi nabrat. Bránil jsem se, popadl jsem bič a chtěl mu pomyslný zákeřný útok vrátit. Naštěstí se zastavil. Jindy ho napadlo vymočit se do žíní koňského ocasu. Kůň nebyl zlý, hlídal jsem ho. Neposlouchal, cítil, že se něco děje, kopal okolo sebe dosti ostře.

 

 

 

 

 Milec se kopnutí vyhnul. Se sousedovým synem Paulem dělali pořád nějaké vylomeniny. Uměl být šarmantní a sympatický a zároveň záludný a zrádný. Jeho pobyt byl na statku ukončen. Statkáři se rozhodli  zbavit se ho a podali hlášení na policejní stanici. Jednoho rána si pro  něj přišel četník, ale Milec se nechtěl nechat sebrat. Utíkal po dvoře, četník se ho snažil zadržet. Už však nebyl nejmladší, a tak při běhu několikrát upadl. Nakonec byl úspěšný. Neustále vidím, jak četník vytahuje dýku z pouzdra a vyhrožuje mu. V té chvíli jsem myslel, že ho zabije. Milec byl odveden a nevím, co se s ním stalo. Milec byl zkrátka takový, ale jeho chování bylo důkazem hlubokého nepřátelství mezi Němci a Poláky.

Naštěstí mi Göttlichovi velmi důvěřovali. Chodil jsem do vesnice, jak jsem potřeboval, i do lesa či na pole, neustále vybaven klíčem od statku (viz fotografie – album Dokumenty). Na podzim jsem se staral o svážení dřeva z lesa na topení pro starší spoluobčany. Většinou byli ke mně velmi vstřícní, dostal jsem kávu a někdy i koláč. Nechce se ani věřit, že jsem nebyl hlídaný, když jsem měl označení Kr Gef. Jako důkaz vám uvedu tuto anekdotu.

Jednou v létě navečer jsem se vracel z pole s koněm a vozem. Na cestě jsem dohnal dceru starosty, která si ihned naskočila do vozu. Byla přibližně stejného věku jako já. Povídali jsme si a smáli se po celou dobu, co jsme projížděli vesnicí. Nazítří jsem byl pozván na půldenní výslech na četnickou stanici, aby zjistili, co jsem měl v úmyslu. Propustili mě bez problémů, když jsem jim sdělil, že to nebylo poprvé, kdy jsem komunikoval s místními obyvateli. Četník byl nacista, vždy oblečen v uniformě s hákovým křížem.

 Göttlichovi chtěli, abych respektoval způsob práce na statku a v době sušení sena a sklizně pracoval i v neděli. Neustále jsem odmítal a poukazoval na dohodu z Ženevy. Starý pán se mě snažil přesvědčit a několikrát mě zavedl na pole, abych pochopil, jak to chodí. Sklonil se, nabral hlínu do rukou, pak se hmatem ujistil, zda obilí již povyrostlo. Jednou v období sušení sena chtěl sám řídit povoz s vozem plným sena. Koně nezvládl a vůz se převrhl. Vůz i seno  jsem nechal na místě, neboť následovala neděle. Bylo z toho drama, ale neustoupil jsem. V pondělí jsem se plně věnoval odvozu sena na statek.

Zajistit obživu během této doby bylo důležité i pro Němce. I když si na statku hodně produktů zajistili sami, museli odvádět dávky ze všeho, co vypěstovali. Z tohoto důvodu stará paní využila všech možností, jak zužitkovat a zajistit potraviny na pozdější dobu. Sbírala mléko a stloukala z něj máslo. Velmi kontrolovala výši odvedených dávek vepřového masa. Jednou, byla to doba možná více obtížná než kterákoli jiná, nám stará paní položila na stůl pokrm z králičího masa. Během pojídání jsem získal dojem, že kosti nevypadaly jako od králíka. Ptali se mě, zda mi chutná, ale více mi nesdělili. Za několik dnů poté jsem objevil kůži kočky. Jedli jsme kočku! Sledoval jsem i slepice v jejich kurníku. Stará paní měla dobrý sluch, jakmile uslyšela kvokání, ihned se vydala směrem ke slepicím. Dávali jsme si závody, kdo dříve vajíčko najde. Pokud jsem byl první, ihned jsem ho zbaštil, skořápky jsem zahrabal do hlíny, když jsem šel na pole. Jindy jsem vejce donesl na velitelství kamarádům.

 

V roce 1943 nebo 1944 se Josef Göttlich vrátil domů. Bojoval v bitvě u Stalingradu, kde byl zraněn a měl amputovanou jednu nohu. Měl protézu. Jednou, když jsem oral, doprovodil mě.

 Předal jsem mu koňské spřežení. On však upadl jednou, podruhé, potřetí, jeho protéza se bořila do měkké hlíny. Přestal, posadil se na svah a hořce plakal, neboť si uvědomil, že už nebude moci pracovat.

Protihitlerovci

Byl jsem také přidělen na práci k Ernestu Grögerovi, takový starší muž. Vedl statek zvláštním způsobem, což ve mně vyvolávalo otázky. Jedno zimní odpoledne jsme mlátili obilí ve stodole. Odešel a vrátil se. Ve chvíli, kdy si čistil boty od sněhu a bláta, mi řekl: „Hitler dopadne jako Napoleon v Rusku.“ Neodpověděl jsem, protože jsem netušil, co mi tím chce říci. Nedůvěřoval jsem mu, neboť to mohla být léčka, abych se více rozpovídal. Častokrát takto mluvil. Jednou odpoledne za ošklivého počasí se mi svěřil, že je proti Hitlerovi stejně jako řada jiných lidí z vesnice. Vysvětlil mi, že se scházejí v malém domě dále od silnice a poslouchají anglické rádio. Zatemňují okna, aby je nikdo neviděl. Poté, co mi ukázal malý dům, sdělil jsem mu své obavy, že nejsou dostatečně opatrní a vysílání může být slyšet od cesty. Sběrač mléka byl členem této skupiny, později jsem ho však již neviděl. Pochopil jsem, že byl zadržen a odsouzen za zradu. Došlo mi, proč se statkář nestará pořádně o půdu, byl to jeho způsob protestu a odboje. Začal se sklizní obilí až na podzim, když byla docela zima. Nechal brambory na poli, neposbíral je, aby mohl odvést méně dávek nadřízeným. Byl podezírán z nedbalosti a vyslýchán. Propustili ho, svou obhajobu postavil na tom, že zestárl a pracuje sám.

V okolí žil jeden Francouz, bývalý zajatec z první světové války. Nikdy nechtěl s námi mluvit, když jsme se na něj obrátili, dělal, že nám nerozumí.

 

Fuchs – kůň, můj kamarád

V Auvergne jsem se s koňmi nepřátelil. Na farmách jich bylo málo, zapřaháni byli býci či krávy. Uměl jsem je ustrojit, zapřahat, vést i krmit. Když mi bylo 14 let, svěřili mi prvního koně. Neměl jsem ho dlouho. Když jsem oral, strčil nohu do hluboké díry. Zlomil si ji, musel být utracen. Byla to katastrofa, nepamatuji si, že bych byl předtím tolik potrestán.

 

Nový Göttlichův kůň měl 7 let, byl to ryzák a jmenoval se Fuchs. První společné setkání bylo zvláštní. Chytil mě za vojenský plášť a snažil se mě shodit na zem. Abych mu vysvětlil, jak se věci mají, bičem jsem ho práskl po nose. Pak jsem již ho nemusel trestat, snad jen jednou. Seděl jsem na něm a vjížděli jsme do dvora statku. Celý rozjařený začal cválat směrem ke stáji. Tak tak jsem stihl z koně seskočit před dveřmi do stáje. Zvykali jsme si na sebe. Poslouchal mě při práci v lese i na poli. Respektoval mé pokyny. Nemusel jsem ho trestat. Vždy jsem měl v kapse kůrky od chleba a kůň je tam hledal. Někdy jsem naznačoval, že tam nic nemám, ale kůň věděl, že něco najde. Hledal je až zuřivě, hráli jsme tu hru oba dva.  Jednou při krmení ve stáji mi nedopatřením šlápl na chodidlo. Křičel jsem bolestí, dostal pohlavek. Kůň se otočil, díval se na mne. Nechtěl už jíst. Musel jsem mu vysvětlit, co se stalo, že udělal chybu a přinutit ho zase jíst. Zdálo se mi, že chápe celou situaci a jako by se mi chtěl omluvit. Jiná vzpomínka. Oral jsem. Nad námi letělo hejno havranů. Koně to zneklidnilo, držel jsem ho však pevně. Najednou se zastavil, natahuje uši. „Co jsi viděl?“ Kousek před námi jsem objevil kunu nebo lasičku. Jakmile zvíře zmizelo, pustil se zase do práce.

Staral jsem se o něj, jak nejlépe jsem uměl.  V zimě jsem ho přikrýval, v létě zase ochlazoval, odháněl jsem bodavý hmyz. Udržovat v čistotě stáj, kartáčovat. Povídal jsem si s ním, jako by to byla lidská bytost.  Naučil jsem se úplně sám, jak se starat a jednat s koněm. Göttlichův soused mě někdy v zimě doprovázel do lesa. Byl tvrdý na koně. Měl jednoho mladšího než ten můj, často kousal. Mlátil ho, zvíře se stávalo agresivnějším. Někdy mi ho svěřil, vedl jsem ho po svém. Když jsem se vrátil v pondělí, ihned jsem vnímal, jak byl kůň veden v mé nepřítomnosti. Častokrát jsem si povídal s Fuchsem, dlouze a rád, v tomto období zajetí daleko od Francie, byl mým opravdovým přítelem.

 

 

Arb. Kdo 207 Adelsdorf

Život v pracovním táboře -Kdo 207 v Adolfovicích:

 

Byli jsme ubytováni v Jeseníku v dřevěných barácích a v noci nás hlídali. Několik desítek lidí pracovalo na statcích. Jednou z našich hlavních činností bylo sehnat jídlo, něco pocházelo z balíků, také jsme kradli každý dle svých možností. Kradl jsem vejce, máslo a další potraviny. Občas jsem schoval slepici pod vojenský plášť. Statkářka či stará paní samozřejmě zjistila, že slepice zmizela, já jsem se však tvářil, že o nic nevím. Byl jsem velmi opatrný a dával si pozor, aby po mně nezůstalo peří od slepice. Zahrabal jsem ho do hlíny na poli. Ostatní pytlačili a chytali do pastí ptáky. Další zase štípli maso u řezníka, když zabíjel hovězí. Jednou se nám podařilo sehnat zajíce. Často jsem se staral o přípravu jídla. Ještě dnes si vzpomínám, jak německá hlídka procházela okolo našeho baráku, zastavila se před oknem a řekla: „To voní!“ Olizovali se, neboť také nedostávali mnoho jídla, stejně jako my jen polévku a brambory.

Životní podmínky v táboře odhalovaly lidské charaktery. Někteří nikdy nedostali žádný balík, a tak byli vděčni za štědrost jiných. Jiní balíky dostávali, ale nikdy se nepodělili. Další nepřinesli nikdy nic, ale chtěli dostávat ze společného. Býval jsem u rozdělování a tyto lidi jsem nepodělil. Hádky byly časté a hlasité. I tak však bývala nálada dobrá, situace si vyžadovala solidaritu. Němci nám dávali číst „Echo“ z Nancy, kolaborantské noviny, nebo nás nechali poslouchat Rádio Stuttgert, kde řádil Ferdonnet. Byli jsme odříznuti od světa a nevěděli jsme, co se děje u nás či jinde v Evropě, neboť dopisy byly cenzurovány.

 

Několik dozorců nás hlídalo. Jeden z nich byl opravdový sprosťák. Jednou mezi námi vypukla velká hádka, vrazil do místnosti jako blázen, povalil mě na zem a bajonet držel u mého krku. Dodnes si vybavuji jeho nenávistný pohled a zrzavé vlasy. Myslel jsem, že přichází má poslední hodinka. Za sebou jsem ucítil něco pevného, uchopil jsem to, připraven se bránit. Přestal na mě útočit a odešel. Říkal jsem si, že pokud někdy nastane možnost mu vše vrátit, bude to pro nás svátek.

Avšak našli se mezi nimi i dozorci s lidskou tváří. Jeden pocházel z Mnichova. Ztratil ženu a děti během bombardování města. Osvobození se blížilo, domlouvali jsme podrobnosti útěku. Sehnali jsme mu civilní oblečení. Věděli jsme, že situace bude chaotická, poradili jsme mu, aby šel po cestě s nějakou ženou, což bude vypadat, že tvoří pár.

 

Ve Frývaldově byli i Britové. Část z nich pracovala ve fabrice. Pochodovali vždy v řadě. My Francouzi jsme se přemisťovali velmi chaoticky. Rovněž zde byli i Maďaři, kteří s nikým nekomunikovali. A žilo zde i pár Rusů.

Abychom se zbavili blech a jiných parazitů, pravidelně nám dávali naše oblečení vyprat. Byl to příjemný pocit, když jsme si oblékli čistý oděv. Uniforma z roku 1940 tvořila základ našeho oblečení. Spravované kalhoty a ostatní zvláštní až bizarní části, které jsme museli nosit.

Po večerech a v neděli jsme hrávali karty. Někteří zpívali, jeden z nás stepoval. Naučil jsem se hrát bridž. V zimě jsme měli někdy povoleno bruslit na zamrzlém rybníku nebo sjíždět svah na dřevěných lyžích. Vše potřebné nám zapůjčili Němci. Neustále jsme nedočkavě čekali na dopisy a balíky, seznam doručených zásilek jsem zapisoval do zápisníku, který se mi podařilo zachránit. Na konci našeho zajetí jsme dostávali čím dál méně zpráv z domova.

 

Náš život může působit idylickým dojmem, ale vše bylo precizně zorganizováno a pod kontrolou. Byli jsme neustále hlídáni. Smůlu měli ti, kteří se nechovali dle pravidel, nechtěli pracovat nebo se pokusili o útěk. Byli internováni v táboře Rawa-Ruska nebo v Graudenz. Jen při vyslovení těchto dvou míst nám bylo zima a zle, neboť podmínky zde byly doslova nelidské. Jeden zachráněný z Rawa-Ruska nám vyprávěl, v čem žili. Vyprávěl nám příběh zajatého Francouze, který nás velmi dojal. Tento muž přicházel k táboru zcela dehydratován uprostřed parného léta, byl tak zoufalý, že se nechal zastřelit hlídkou ze strážní věže, když se snažil napít z potoka, který byl vedle tábora.

 

Z chování Němců jsme velmi dobře vnímali, kdo z nich je nacista z přesvědčení. Soused Göttlichových měl ihned viníka, když se něco stalo. Za všechno mohli židé.

Byli jsme očkováni proti některým nemocem. Doktor, který nás očkoval, měl škodolibou radost, když nám mohl způsobit bolest vpichem na hrudi. Jednou jsem potřeboval zubaře. Poslali mě za zubařem, který si užíval mučení. Nejdříve mi vytrhl zuby bez injekce a pak mi vytrhal i zdravé zuby. Již nikdy jsem jeho pomoc nevyhledal.

 

Dokumenty vč. vzpomínek svého otce mi poskytl Alec Boussuge (http://acpgkrgef3945.canalblog.com/).

Za překlad děkuji paní Evě Bubíkové.

 

Náhledy fotografií ze složky Maurice Boussuge