Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přežil jsem pochod smrti

15. 5. 2009
 

Přežil jsem pochod smrti


Obrazek   Devětadvacátého ledna 1945 panovala mnohem větší zima než o šedesát let později. Potvrdil to Leon Foksiński, jeden z účastníků pochodu smrti na konci války.

 Říká, že se narodil dvakrát. Podruhé, když se mu podařilo utéct z kolony vězňů, navzdory bdělým esesáckým hlídkám. Bylo 29. ledna 1945.

   Přesně o šest desítek let později se pan Leon rozhodl ta památná místa v okolí Glucholaz a Mikulovic navštívit. K tomuto kroku se odhodlával dlouhých deset let.


   První zastavení

   Za Konradowem, u silnice Glucholazy - Zlaté Hory, se v roce 1945 nacházela stodola, ve které vězňové odpočívali. Nakonec tam měli i přenocovat.

 "Před jednadvacátou hodinou, když jsme šli spát, nás spočítaly dvě dvojice esesmanů. Každý z nás hledal nevymlácené obilí, protože za posledních devět dnů jsme jedli jen čyřikrát. Po šesté ráno jsme se už chystali k dalšímu pochodu. Seřadili nás vedle stodoly do pětistupů. Tehdy se zjistilo, že chybí dva vězňové. Řekli, že pokud se pěti minut nenajdou, začnou do nás střílet. Za chvíli ty dva - Slezana a Čecha - vyvedli zmlácené ze stodoly. Pak je rozstřílely. Němci tehdy zabili celkem sto třicet osm lidí," vzpomínal Leon. Byl vzrušený, hlas se mu třásl a plakal. Na blízko stojícím stromě pověsil věnec a pomodlil se za zavražděné kamarády.

 

   Druhé zastavení

   Na náměstí v Glucholazech, v budově někdejší radnice, Leona Foksińského vyslýchali čtyři gestapáci. "Výslech trval asi devadesát minut. Jeden gestapák mluvil slezsky, překládal moji výpověď. Všechno si zapisovali. Pak mě dali něco k jídlu a zase výslech. Ověřovali si, co jsem uvedl dříve. Pak mě zavedli do druhé místnosti, kde seděla nějaká žena, a ta se mě vyptávala na město Bialsko-Biala, odkud jsem pocházel. Když si ověřili pravdivost moji výpovědi, vystavili mi doklad o přechodném zaměstnání. Měl jsem kopat hroby na hřbitově," vysvětluje pan Leon.


   Třetí zastavení

   Na dnešním náměstí Zgody (Smíru) stojí pekárna. Tady v roce 1945 esesmani doplňovali zásoby pěčiva. "Před pekárnou jsme čekali bez jídla čtyři a půl hodiny. Žrali jen esesáci. Pak přivedli vězně, který se pokusil o útěk. Předali ho esesmanovi, jenž denně běžně zastřelil okolo dvou stovek lidí. Byl strašný mráz, měli jsme hlad, ale najíst nám nedali nic. Když se naši strážci nacpali, večer jsme se vydali na další cestu," popsal tehdejší hrůzy Leon.

   Současný majitel pekárny Robert Pustelnik věnoval někdejšímu koncentráčníkovi symbolický bochník chleba a popřál mu hodně zdraví. Pak jsme se všichni vydali přes hranice do Česká. Nejdříve jsme navštívili Mikulovice, kde se k nám připojil starosta Ivan Dost. Poděkoval Leonu Foksińskému za možnost účastnit se jeho vzpomínkové cesty a předal mu pamětní publikace o Jeseníku a Mikulovicích.


   Čtvrté zastavení

   V Kolnovicích-Vysuté se dosud nalézají ruiny gruntu, kde šestadvacetiletý Leon unikl esesáckým strážím, a tak si zachránil život.

   "Tady nás zavřeli do stodol, bylo nás asi pět set. Čekali jsme až nám uvaří brambory v kotlích pro prasata. S kolegou jsme se snažili odsunout dolní část dveří a zasunuli jsme pod dveře cihly. Okolo dvaadvacáté hodiny nám přinesli první várku brambor. Každý vězeň dostal tři až čtyři kusy. Brambory jsme hltali tak, až jsme se spálili, měli jsme strašný hlad. S kolegou jsme se rozhodli, že utečeme, jinak že je s námi konec. Venku byla tma a příšerný mráz. Utíkali jsme sadem k nejbližší silnici. Dohodli jsme se, že se vrátíme do Glucholaz. Cestou jsme zaklepali u jedněch dveří. Otevřela nám nějaká žena a obdarovala nás dvěma krajíci chleba. Šli jsme dál. U druhého statku nám otevřel chlap jak hora, ale byl opravdu hodný. Pozval nás dovnitř, jeho žena nám dala chleba, kávu a teplé jídlo. Nabídli nám dokonce spaní v posteli, ale to jsme odmítli. Měli jsme spoustu vší. Spali jsme proto ve chlévě s jalovicemi. Ráno jsme v cestě pokračovali a ve statku, kde jsme prosili o trochu jídla, zrovna měli zabíjačku. Po dlouhé době jsme ochutnali dobré maso.

   Dva až tři kilometry před Glucholazy jsme se s kolegou z bezpečnostních důvodů rozešli. Tehdy jsem ho viděl naposledy," ukončil vzpomínky na pekelnou anabázi Leon a v sadu u zpustošeného statku v Kolnovicích pověsil na strom obrázek Panny Marie čenstochovské, položil na zem květiny a pomodlil se.


   Páté zastavení

   Na hřbitově ve Velkých Kuněticích položil pan Leon na hromadném hrobě sedmi obětí pochodu smrti věnec.


   Šesté zastavení

   Hřbitov v Glucholazích. Zde kopal pan Leon Foksiński od 30. ledna do 2. února 1945 hromadný hrob.Pak přivezli jedenáct zabitých při pochodu smrti. Druhá polovina hrobu čekala na další, ale toho se už Leon nezúčastnil. Po šedesáti letech zde položil věnec, zapálil svíčku a pomodlil se.


   Epilog

   Vzpomínková cesta Leona Foksińského skončila v Konradoeě, kde se uskutečnily mše na památku obětí pochodů smrti z roku 1945 a poté společenský večer v místním kulturním domě. Leon Foksiński obdržel čestné občanství Konradowa a vyslovil přání, aby v místě, kde zahynulo tolik nevinných vězňů, byl postaven pomník na jejich věčnou památku.

   "Teď už jsem klidný. Splnil jsem, co jsem si předsevzal," konstatoval na závěr dojatý Leon Foksiński.


   (Podle článku Droga ku śmierci zveřejněného v novinách Nasze źicie Glucholaz z 2. února 2005, strana 7.)

Převzato z knihy Příběhy z pohraničí od Petra Procházky.




 Svědectví o nucených pracích na Jesenicku

 

Již několik let žádají prostřednictvím Pátrací služby Úřadu Českého červeného kříže polští a ukrajinští občané archivy o potvrzení jejich pobytu na nucených pracích na území Třetí říše za 2. světové války, tj. i na území bývalých Sudet zabraných Německem po Mnichovu 1938. Na Jesenicku, trpícím ve 30. letech velkou nezaměstnaností, došlo tehdy k radikální změně – začaly chybět pracovní síly v nejméně placených odvětvích: v zemědělství a při těžbě dřeva v arcibiskupských lesích, zatímco potřeba těchto komodit pro nastupující válečnou mašinérii stoupala. Měl na to vliv nábor dobrovolníků do armády a nahrazení míst zastávaných do té doby českými zaměstnanci. Po vypuknutí války odcházeli postupně téměř všichni muži z hospodářských usedlostí a lesních správ na frontu.

Přepadení Polska a jeho porážka však Německu poskytly velké množství laciných pracovních sil – novodobých otroků. Útokem na Sovětských svaz získalo Německo zpočátku až neomezené možnosti při nakládání s živou pracovní silou, zajatými vojáky. Ale nucenou pracovní frontu netvořili jen vojenští zajatci z mnoha evropských zemí. 1 Jednalo se též o nuceně nasazené z Protektorátu Čechy a Morava, kteří se ocitli v Německu,2 Norsku 3 či koncem války při kopání zákopů proti postupující Rudé armádě.4 Na jaře 1944 bylo v celé sudetské župě zaměstnáno převážně ve zbrojním průmyslu 232.131 zahraničních dělníků a 69.580 válečných zajatců. Ze zahraničních dělníků byli kromě již zmíněných protektorátních příslušníků početně nejsilněji zastoupeni především Rusové a Poláci ( 48.808), Bělorusové a Ukrajinci (43.686) a Francouzi (19.346). Z válečných zajatců měli největší podíl Rusové (26.918) a Francouzi (20.041), kromě nich zde bylo 1157 Poláků, Ukrajinců a Bělorusů. Většina z nich byla nasazena v průmyslu …5 Tyto údaje nejsou však zcela spolehlivé, jen Jesenickem prošlo na deset tisíc zajatců a dělníků nahnaných sem nacistickým režimem.6

Bylo jich rozhodně více, než dokládají archivní prameny. Tato skupina obyvatel se takřka nezaznamenávala na obcích do knih pobytu cizinců, ale jejich velice přesnou evidenci vedl landrát ve Frývaldově (Jeseníku) - z ní se však dochoval jen zlomek.7 Jde především o občany polské, ruské a ukrajinské národnosti. Dochovaná evidence úřadu landráta ale zahrnuje též osoby národnosti slovenské, italské, řecké, německé, maďarské, lotyšské, francouzské, srbochorvatské, anglické, holandské, dánské, norské, rumunské a estonské.

Samotné záznamy z pracovních míst, ať se jednalo o průmyslové podniky – např. Didier-Werke ve Vidnavě, kamenolomy firmy Förster, Muna v Mikulovicích, papírna v Písečné, železárna v České Vsi, tkalcovna v Jeseníku apod.- či o objekty zemědělské, lesní ( řízené komorním ředitelstvím arcibiskupských lesů v Javorníku) a dřevozpracující povahy byly před koncem války evidentně zničeny. Strach z odplaty za tolik napáchaných zločinů v nacistických pohlavárech narůstal, když si najednou uvědomili, jak s tzv. ostarbeitry nelidsky zacházeli.

Se žádostí o pomoc při vyhledání dokladů o nuceném nasazení se na Státní okresní archiv v Jeseníku dosud obrátilo na dvě stovky osob převážně z Polska, Ukrajiny a České republiky. Valnou většinu jsme museli bohužel zklamat, protože přímé doklady o jejich nasazení na Jesenicku, což bylo podmínkou pro výplatu odškodného, nejsou k dispozici. Skutečně jen v ojedinělých případech jsme zažívali radost, že naše hledání může někomu přinést po šedesáti letech od konce války alespoň nějakou satisfakci. Mnohdy jsme jako státní úředníci stáli před dilematem mezi byrokratickým postupem a vlastními city – to v případech, že se dnes již 70-80 letí žadatelé dostavili osobně poté, co si prohlédli místa, kde fyzicky působili. Jediné, co jim zůstalo, byly vzpomínky na pohnuté mládí. Zejména Poláci vyprávěli, jak byli krutě deportováni na nucené práce do zemědělských usedlostí. Jesenicko se jim stalo osudem, pro někoho ve zlém, pro někoho v dobrém. Krátká setkání s nimi, rychlý, a o to intenzivnější sled vzpomínek by vydaly na román. Ale jen výjimečně se nám podařilo takové svědectví zaznamenat.

Jedno však našim čtenářům nabízíme. Jeho autorem je lékař z ukrajinského města Němirov Vladimír Vasiljevič Trikulenko.

 

„Velice lituji, že fašisté – Němci – tak rychle utíkali z Frývaldova, jak zajíci. Ale stihli zničit své důležité dokumenty. Vzpomínám si, že když bez boje ustupovali, pálili důležité archiválie: podle nich jsme my vězni byli určeni k totálnímu vyhlazení. V mém případě šlo o továrnu a tábor ve Frývaldoěv – Gräfenberku, v Sudetech. Nacházeli se zde též Francouzi z Paříže, Holanďani z Amsterodamu, Poláci z Lodže a koncem čtyřicátého čtvrtého roku – po otevření druhé fronty – dovezli do Frývaldova zajaté Angličany a Australany. Všichni byli v anglických vojenských uniformách. Pracovali v dílnách, kde se vyráběly elektromotory do transportérů.

Mě přivezli ve skupině vězňů v květnu 1944, to mi bylo 15 let. Zaučili nás v práci na soustruhu. Naše vězeňská skupina pracovala před příjezdem do Frývaldova na strategických obranných stavbách před a za řekou Vislou. Stavěli jsme protitankové překážky a v Krakově jsme kladli tajnou podzemní kabeláž, která zahrnovala až 80% území města. Tajná organizace mě pověřila, abych získal schéma hlavních rozvodů kabeláže. Předal mi ho francouzský inženýr jménem René. Riskoval jsem život a odevzdal schéma polskému knězi, který byl napojen na ilegální hnutí odporu. Dnes víme, že Němci podminovaný Krakov byl zachráněn před totálním zničením.

Pak nás naložili do vagónů a dva dny, bez pití a oddechu, převáželi, až jsme dorazili do Frývaldova. Tábor, v němž jsme se nacházeli, byl pobočkou koncentračního tábor Gross-Rosen. Pracovat jsme chodili do velké budovy, v níž se soustružily součástky pro elektromotory. Šlo o pobočku berlínského závodu AEG. Do druhé části budovy firmy Regenhart & Raymann byl zakázán vstup i jakékoliv styky se zde pracujícími, převážně Němci. Byla zde soustředěna nějaká tajná výroba pod přísným dozorem uniformovaného strážního oddílu.

Anglický válečný zajatec Harry Scott z Londýna mně daroval své vojenské boty, protože jsem pořád chodil v dřevácích a ve vězeňském mundůru označeném červeným trojúhelníkem. Pracoval jsem na soustruhu, obráběl jsem železné osy do elektromotorů, musel jsem jich udělat 150 za směnu. V listopadu 1944 během noční směny jsem utrpěl smrtelný úraz: osa se vytrhla z úchytů, protože jsem speciálně k obrábění bral velké kovové kusy. Vymrštila se, prolétla i ochranným krytem a udeřila mě do hlavy a roztříštila lebku. Upadl jsem na betonovou podlahu. Jako mrtvého mě odnesli do sklepa, kde mě bez prohlédnutí lékařem ponechali. Po třech dnech a nocích jsem přišel k vědomí a vyplazil jsem se ze sklepa. Francouzští vězni se mě ujali a odnesli do lágru na pryčnu….

8. května 1945 jsem se s 12 Poláky vydal pěšky na východ, domů – přes Lvov do Vinnice….

PS: Ještě si vzpomínám, že 6. května fašisté ve Frývaldově pálili svůj archiv. Okolo domu, kde se nacházel /Úřad práce/, se povalovaly různé dokumenty.“ 8

 

Statisíce lidí z celé Evropy bylo nacistickým režimem donuceno odjet pracovat daleko od svých domovů, aby přispěli svou prací k vítězství nenáviděné „tisícileté říše“. Válka trvala celých šest let, mnozí se domů nevrátili a další nesli po celý život následky krutého zacházení. K odškodnění z německé strany dochází až po téměř šedesáti letech, kdy již větší část z obětí nacistického Německa není naživu. Je jisté, že se historikům již nikdy nepodaří v úplnosti zrekonstruovat, co se odehrávalo ve válečném zázemí – mimo dosah fronty, a proto šlo o téma opomíjené. Zapomenout však nelze: snad tato „mikrosonda“ do dějin Frývaldova v letech 1944-1945 tomu napomůže.

 

Květoslav Growka

 

 

POZNÁMKY

 

1. ZUBER, Rudolf: Zajatecké tábory na Jesenicku za druhé světové války. Severní Morava, Vlastivědný sborník, sv.6, Šumperk 1961, s. 15-29.

2. MAINUŠ, František: Totální nasazení. Brno 1970.

3. PÁTEK, Jiří: Osudy Čechů na nucených pracech v Norsku 1942-1945. Ročenka VMS v Jeseníku 1993, s.7-9.

4. CYDLÍK, Tomáš: Nasazení na nucené práce. Ročenka prostějovského archivu 2001, SOkA Prostějov 2002, s. 10-21.

5. ZIMMERMANN, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě. Praha 2001, s. 333.

6. ZUBER, opak. cit., s. 17.

7. SOkA Jeseník, fond Úřad landráta ve Frývaldově 1938-1945, ka 7-8.

8. Z ruštiny volně přeložil K.Growka.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář