Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzpomínky

15. 5. 2009
"V létě roku 1945 jsem v Kobylé potkal zajímavého Rusa. Jmenoval se Ivan Alexandrov, bylo mu třiadvacet. Zdejší české i německé obyvatelstvo se k sovětským vojákům chovalo ostražitě. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že Rusové často jednají nevyzpytatelně. Ivan byl vyjímka, znal místní poměry i hodně lidí. V kobylé žil od roku 1942, jako zajatec zde pracoval na jednom statku. Na jaře roku 1945 z blízkých slezských rovin hřměla děla, fronta už byla blízko. Jednoho březnového večera se Ivan rozhodl k útěku. Spoléhal na to, že blízkost fronty znamená konec války. V noci zneškodnil a odzbrojil jednu hlídku a další pak přinutil propustit ostatní zajatce.

   Ivanův úspěch neměl dlouhého trvání. Za pomocí psů Němci uprchlé zajatce pochytali a chtěli je zlikvidovat. Ivan se však schoval v kanále blízko nádraží v Kobylé a s velkým štěstím se dočkal příchodu Rudé armády. Přežil jen díky pomoci německého železničního zaměstnance Nitscheho, který Ivanovi obstarával jídlo a jiné nezbytné věci. Kobylští Němci ho za to nenáviděli, chtěli se mu pomstít. V tom okamžiku Ivan vrátil svůj dluh - nechal svého dobrodince přestěhovat na Javornicko, odkud Nitsche pocházel, a zařídil, aby s ním bylo slušně zacházeno. Co se stalo s Ivanem po návratu do Sovětského svazu, to už opravdu nevím."

(Podle osobních zápisků Františka Vaculíka a vzpomínek jeho syna Otakara Vaculíka.)

Převzato z knihy "Příbehy z pohraničí" od Petra Procházky.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář